Tento rok jsme si připomněli 66. výročí osvobození obce Ořechov. Nejdříve se sluší krátce popsat, čím byl Ořechov, malá obec v blízkosti Brna, tak významný. Ořechov se nachází na strategickém vyvýšeném místě, ze kterého bylo možné ostřelovat Brno, z tohoto důvodu se Němci rozhodli zrovna k této obci soustředit značné síly a bitva o jinak zanedbatelnou obec se stala jednou z největších na jižní Moravě. Dobytí Ořechova stálo asi 1000 životů na straně Rudé armády a 300 životů na straně Němců (početní údaje z různých zdrojů se značně liší). Rudá armáda si nakonec zachovala soudnost a neuskutečnila Němci předpokládané masivní ostřelování Brna „Kaťušemi“ (které již tak bylo značně zničeno americkými nálety). Nadšenci z klubů vojenské historie každoročně bitvu připomínají, za což jim patří velké poděkování.
Tento rok jsme se rozhodli zúčastnit rekonstrukce bitvy a doprovodného programu, která se uskutečnila 23. dubna. K místu oslav konce války jsem se dostal krátce po desáté hodině. Hned v začátku se mi stala menší nepříjemnost. Přijíždím autem k Ořechovu a v tom mne plácačkou zastavuje hlídka policie. Policista ukazuje ať zajedu na kraj, tedy jsem si právem myslel, že hodlá vykonat běžnou dopravní kontrolu, ale následně jsem jím směřován dál na louku, kde se nacházelo improvizované placené parkoviště. Za mnou se již seřadila další auta, tak jsem tuto situaci dále neřešil a zaparkoval. Volám Jurovi, který přijel z druhé strany, a tak se probojoval až k místu pietní akce v blízkosti ořechovského kostela, kde zaparkoval zdarma. Naši milí pomahači a chrániči mi tak pomohli od padesátikoruny a připravili mi více než kilometrový urychlený pochod do obce.
Dorazím těsně před zahájením pietní akce u památníku bitvy. Přivítám se s Jurou a Radkou a již začíná oficiální část. Přiznám se, že z proslovů jsem toho moc nezaslechl, ale rozhodně se organizátorům podařilo akci připravit nanejvýš důstojně. O to víc člověka zamrzelo, že se jí zúčastnilo jen velmi málo běžných lidí, kterých mohlo být přibližně padesát. Naproti tomu jí přihlíželi účastníci rekonstrukce, nastoupeni ve svých uniformách, kterých mělo být přibližně dvě stě padesát. Po proslovech, kladení věnců, čestné salvě a zahrání písně Chválu vzdejme Moravané (kterou bych na takové akci nečekal, o to víc mne potěšila), uctění památky padlých skončilo. Vojáci nastoupili do vojenských vozidel, nebo se vydali pěšky do areálu Army parku, kam jsme je následovali.
Do začátku první ukázky nám zbývala asi hodina, kterou jsme využili k prozkoumání bojiště a stánků s občerstvením. U jednoho stánku jsem zaujal německého důstojníka (resp. Čecha představujícího německého důstojníka) přezkou a polokošilí se znakem naší RO – Svatoplukovými pruty. Po vysvětlení významu symbolu jsem byl důstojníkem poučen, že svornost je to, co nám, nám Slovanům, chybí, s čímž se nedalo nesouhlasit. Bylo celkem zajímavé tyto názory slyšet zrovna v podání „oficíra Wehrmachtu“, což mi i poněkud nabouralo předsudky vůči lidem „hrajících si na Němce“ (které ovšem nejsou až tak neodůvodněné).
Ve 13:00 již začínala první ukázka. Zaujetí strategické pozice na svahu nad bojištěm nebylo úplně nejsnazší, ač jsme tam byli s více než dvacetiminutovým předstihem. Ukázka byla situována do prvních dnů bitvy, kdy se podařilo kozákům Ořechov a přilehlé obce krátkodobě dobýt, leč po příchodu německých posil byli vytlačeni. Komentátor bitvy diváky informoval, že se tak stalo především díky nízké morálce sovětského vojska, které vítězství předčasně oslavovalo a nerozestavilo ani hlídky. No, snad jsou jeho vědomosti o průběhu bitvy větší než ty o použitých zbraních. Celkem zajímavé bylo, že rekonstrukce se zúčastnili i skuteční Rusové, což jsme si i sami ověřili. V centru ukázky se nalézala budova představující lihovar, které se žádná ze stran (z pochopitelných důvodů) nemínila vzdát. První ukázka, trvající něco přes půl hodiny, tak skončila německým vítězstvím.
Po ukázce nás vyhledali naši přátelé a společně jsme se vydali obhlédnou ležení obou armád a prodejní stánky s militáriemi a různými hračkami, kterých zde bylo skutečně velké množství. Slunce velmi žhnulo, což se zřejmě nepříjemně podepsalo na příčetnosti jednoho diváka, který se bez skrupulí producíroval v mikině s velkým nápisem „Sudetenland erwache“ (Sudety, procitněte), což se na takovéto akci jinak než úpalem vysvětlit nedá.
Druhá ukázka začínala v 16:00. Začínala zakopáním Němců na pozici u lihovaru a pokračovala zničením sovětského průzkumu. Pořadatelé si přichystali skutečně velkolepé pyrotechnické číslo, během něhož byly odstřeleny desítky, možná stovky výbušek imitujících dělostřeleckou palbu obou stran. Po dělostřelecké přípravě začaly líté boje, kdy se štěstí usmívalo pokaždé na jinou stranu. Nakonec vše dobře dopadlo a Němci byli zahnáni z bojiště. Druhá ukázka byla ještě impozantnější než ta první. Po skončení samotné ukázky se vojáci seřadili, aby si užili přibližně desetiminutový, neutuchající a především zasloužený potlesk.
Rozloučili jsme se a vydali se každý svou cestou. Došel jsem ke svému autu, ale vzhledem k tomu, že program skončil o něco dříve, než jsem si myslel, a vzhledem k dříve vypitému pivu bylo vhodné, abych odjezd o hodinu odložil. Z počátku jsem to nesl docela nelibě, ale nakonec jsem za tu hodinu byl velmi rád. Sedl jsem si do auta, pustil Arkonu a hledě na panorama Ořechova jsem rozjímal o tom, jak mohla vypadat skutečná bitva, o tom jak tisícovka mužů prošla za několik let tisíce kilometrů, aby zde našla smrt, smrt v cizí zemi, o dalších tisících, kteří zde životy nasazovali, nasazovali za nás, o ideologickém zneužití jejich oběti, o tom jak slovanští „podlidé“ zvítězili, o tom čeho jsou východní Slované schopni a jak jimi někteří Češi nespravedlivě opovrhují, o tom jak málo jim děkujeme a jak málo si jich vážíme.
Akci jsem si skutečně velmi užil a příští rok se jí jistě rád opět zúčastním. K rekonstrukci nemám větší výhrady, jen je škoda, že je bojiště relativně malé, což na autenticitě nepřidává a je zde nadmíru dřevin, které zakrývají výhled, ale tyto výtky jsou skutečně jen zanedbatelné. Za naši RO bych rád pořadatelům a účastníkům velmi poděkoval a především děkuji těm lidem a národům, kteří nás osvobodili.
Milan Fatka
[gallery link="file"]
Zobrazit více… 
Po dvouleté přestávce opět proběhla oblíbená zimní víkendová akce pod Blaníkem. Ubytovací kapacita v místním statku byla limitována na 31 míst a je třeba zdůraznit, že zájem ze strany členů našeho sdružení byl obrovský a všechna místa byla rezervována již na konci předchozího roku. Množství členů Svornosti tak svou účast omezilo pouze na sobotu, kdy byl naplánován výstup na samotnou legendární českou horu Blaník, které dominuje rozhledna v podobě husitské hlásky.
