Tak a konec! Bylo dost zimního vylehávání a cpaní se cukroví! Hurá na hory ! Slezská část Svornosti nezahálela a 7. ledna vyšla opět objevovat krásy Beskyd. Tentokrát jsme navštívili „kopeček“ blízký  našeho předposledního výletu - Lysé hory (1276 m n. m.). Vrchol s názvem Smrk. Název je stručný, jednoduchý a ostrý, jako cesta nahoru. Smrk (1323 m n. m.) je druhá nejvyšší hora Beskyd a leží v blízkosti obce Ostravice, odkud jsme se také po značené stezce vydali.

Cesta ze začátku vedla mírně stoupajícím, zasněženým terénem. Vše se změnilo na rozcestí „Pod Holubčankou“ kde se cesta rozdvojila. Oficiálně značená trasa vede po červené na bod : Smrk, sedlo a poté se stáčí na samý vrchol Smrku. Neoznačená cesta - „zkratka“ vede rovně přímo k vrcholu ( na mapě označená černě ). I zde by se dalo uplatnit hláška ze známého českého filmu : „ je to sice dále ale o to horší cesta.“ Na rozcestí pod Holubčankou se naše výprava rozdělila a vyzkoušeli jsme obě dvě trasy. Budu nyní mluvit za část skupiny která se vydala stezkou smrti. Terén neústavně stoupal a i když na rozcestníku byla dána vzdálenost 3 km, připadalo nám to spíše jako trojnásobek. Namrzlé kameny a sněhu popás, neúnavný ledový vítr  a všude přítomné ticho nasvědčovalo že jsme ztraceni – ztraceni někde v pustině na konci světa. Šli jsme s nadějí, že za každým horizontem bude již vrchol, místo toho jsme byli odměněni další řadou stromů, nabírajících čím dál větší stoupání. Když už jsme mysleli, že musíme být někde v Krkonoších a kolem nás byl už jenom zakrslé stromky mohutně zahaleny zmrzlým sněhem, uviděli jsme na horizontu dřevěné zábradlí, nebo aspoň to co po něm zbylo v tak nevlídném prostředí. Z posledních sil jsme se doslova vyplazili na vrchol. A právě včas! Mraky zahalující celou dobu okolní krajinu se roztrhly. Naskytl se Nám neskutečný pohled do údolí. V dálce šla vidět samotná obec Ostravice, dále Frýdlant nad Ostravicí a když člověk zašilhal na obzoru viděl industriální obrysy Ostravy (brrrr!). Po druhé skupině ani stopa. A jelikož na vrcholu nestojí žádná hospůdka ani restaurace, vydali jsme se dolů.

Když na to vzpomínám, nevím co bylo horší … cesta dolů nebo nahoru ? Po strmém svahu člověk stoupal pomalu, ale jistě. Nyní jsme doslova jeli finálové  kolo super obřího slalomu! Namrzlé kamení si vybíralo svou daň. Nebýt větví okolní stromů, které jsme šetrně používali jako brzdy skončili bychom jistě v jednom z čouhajících pařezů. Byli jsme rádi když jsme „dojeli“ pod holubčanku a mohli si vydechnou a vypustit z úst kletby - které byli namístě - aniž by jsme se neudávili sněhem. Zbytek cesty dolů jsme vyšli volným tempem a přáli jsme si, aby naše společníky napadlo to vzít dolů naší „zkratkou“ ( společníci nezklamali :D ) . Cesta mojí skupině nahoru trvala asi 2 hodiny a dolů díky skvělému terénu asi hodinu a půl. Když jsme došli do nejbližšího podniku, usadili se a objednali si pořádný kotel čaje, zazvonil mobil; „ Vláďo, tak jsme nahoře…„ (J) Když se druhá skupina navrátila, začala živá diskuze na téma „horší cesta“. Každý vyprávěl jak neuvěřitelným terénem procházel a jaké překážky musel překonat. (je samozřejmostí,  těžší to měla skupina moje !!!) Po zahřátí a doplnění dlouho potřebné stravy jsme se vydali na vlak. Ve vlaku se scházeli různí běžkaři turisté kteří se ráno z vlakového nádraží rozutekli po okolních horách, aby také nasávali zimní přírodu. A jelikož již bylo blízko k večeru, placatkami to ve vlaku jen cinkalo a i paní průvodčí měla problémy, aby místo jízdenky neorazítkovala svou vlastní ruku.

Tento výlet bych chtěl ohodnotit jako velmi přínosný jak pro naše těla tak i pro duši. Smrk je sice o něco menší než Lysá Hora, o to ale náročnější a nechodí tam tolik turistů jako na jeho „sestru“. A možná by to tak mělo zůstat. Díky tomu že na vrcholu je jen rozcestník, zůstává tato hora stále jednou z panenských krás Beskyd. Jde to i poznat na jejich návštěvnících. Jsou totiž sami k sobě přátelštější a pravidelně se zdraví i když se vidí prvně v životě. Nejvíc mě překvapilo že tykání je zde i přes obrovské věkové rozdíly jakoby „povinné“. Těším se na další krásný výlet po Beskydách.

Vláďa Turek

[gallery link="file" columns="4" orderby="title"]

Hory v prosinci přímo vybízejí k nějakému pěknému výletu, blízké Beskydy jsou jasný tip. Ráno jsme v Ostravě nasedli na vlak a s jedním přestupem jsme dorazili na Ostravici. A hurá, zdolat Lysou. Jak všichni víme, letošní zima zatím příliš sněhu nenadělila. Okolí mého domova, není výjimkou, proto sníh na Ostravici byl první, který jsem letos viděl a nebyl jsem sám. Během několikahodinové vycházky jsme si fajn popovídali. Jakmile zmizely stromy, vyhlídka nám umožnila spatřit nepopsatelnou paletu barev západu slunce. Barevná obloha se odrážela od bílého sněhu, který pokrýval celou krajinu kolem nás.

Unavení a trochu vymrzlí jsme si nahoře sedli do místní hospody, abychom se trochu ohřáli. Po krátké pauze a odpočinku nás čekalo milé překvapení, když jsme otevřeli dveře od pohostinství, celá krajina byla pohlcená tmou. V dálce šli vidět světla okolních měst, které na obzoru splývaly s hvězdami. Krásnou noční krajinou jsme se vydali zpět dolů a po dlouhé a velmi náročné cestě, při které se nám zřejmě podařilo sejít z trasy, jsme ušli o pár kilometrů více. Ale stálo to zato. Málo co je tak úžasné, jako česká krajina při západu slunce.

[gallery link="file" columns="4" orderby="title"]