Zločinné Kosovo: americký dar Evropě

Americká média věnovala větší pozornost pověstem o sexuálních stycích Juliana Assange se dvěma upovídanými Švédkami, než oficiální zprávě obviňující kosovského premiéra Hashima Thaçiho z toho, že provozuje zločinný podnik, který je, kromě téměř všech možných zločinů, odpovědný i za vraždy zajatců, aby pak mohly být jejich tělesné orgány prodány na světovém trhu.

Tuto zprávu, kterou vypracoval švýcarský liberál Dick Marty, si před dvěma lety vyžádalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE). Aby nedošlo k záměně s Evropskou unií, Rada Evropy byla založena v roce 1941, aby prosazovala lidská práva a demokracii a má 47 členů (zatímco EU má 27 členů).

Zatímco se američtí právní experti horečnatě snaží vymyslet si obvinění, na základě kterých by požadovali Assangovo vydání do Spojených států, aby byl náležitě potrestán za to, že kazí plány impéria, mluvčí amerického ministerstva zahraničí Phillip Crowley farizejsky reagoval na obvinění Rady Evropy, když prohlásil, že Spojené státy budou nadále spolupracovat s Thaçim, protože „každý člověk kdekoli na světě je nevinný, dokud nebude prokázán opak.“

Každý, to znamená každý, s výjimkou např. Bradleyho Manninga, který se nachází v samovazbě, ačkoli nebyl shledán vinným z ničeho. Všichni vězni z Guantánama byli považováni za vinné, tečka. Spojené státy denně vykonávají trest smrti na mužích, ženách a dětech v Afghánistánu a Pákistánu, jež jsou nevinní, dokud nejsou mrtví.

Zaražení podporovatelé Thaçiho samozvaného státu tato obvinění odmítají tvrdíce, že Martyho zpráva nedokazuje Thaçiho vinu.

Samozřejmě, že nedokazuje. Ani nemůže. Je to zpráva a nikoli proces. Tuto zprávu si vyžádalo PACE právě proto, že soudní orgány ignorovaly důkazy o závažných zločinech. Carla del Ponteová, bývalá žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu, si ve své knize „La caccia. Io e i criminali di guerra“ (Lov. Já a váleční zločinci) z roku 2008 stěžovala, že jí bylo zabráněno, aby provedla důkladné vyšetření zpráv o tom, že „Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK)“ v Albánii odebírala Srbům a dalších vězňům lidské orgány. Vskutku, zvěsti a zprávy o těchto zvěrstvech, ke kterým došlo v měsících poté, co Kosovo bylo obsazeno okupačními silami vedenými NATO, byly pečlivě ignorovány všemi relevantními soudními orgány.

Martyho zpráva tvrdí, že odhalila důkazy, které to potvrzují. Obsahuje výpovědi svědků, kteří by se dostali do nebezpečí života, pokud by jejich jména byla zveřejněna. Závěrem této zprávy není a nemohl být verdikt, ale požadavek adresovaný kompetentním orgánům, aby se pustily do soudního řízení, které by zohlednilo všechny tyto důkazy a vyneslo rozsudek.

Skepticizmus ohledně zvěrstev

Být skeptický k historkám o zvěrstvech, které kolují v době války, je vždy rozumné. Dějiny poskytují mnoho příkladů naprosto smyšlených příběhů o krutostech sloužících během války k vyburcování nenávisti vůči nepříteli. Příkladem toho mohou být značně rozšířené zprávy za 1. světové války o tom, že Němci „uřezávají ruce belgickým dětem.“ Pokud jde o divoké příběhy o srbských ukrutnostech, které byly šířeny, aby ospravedlnily bombardování Srbska organizací NATO v roce 1999, západní novináři a politici se vzdali veškeré rozumné skepse. Pokud jde o mne, jsem vůči všem takovýmto hrůzám skeptická bez ohledu na identitu údajných pachatelů. Z tohoto důvodu jsem se léta vyhýbala psaní o zprávách o albánských transplantacích orgánů. Nikdy jsem nepovažovala Carlu del Ponteovou za spolehlivý zdroj, ale spíše za důvěřivou a chvástavou ženu, která byla vybrána americkými sponzory ICTY, protože si mysleli, že s ní mohou manipulovat. Není pochyb, že sponzoři tohoto tribunálu - pro který pracovala, a který byl USA a spojenci z NATO založen, aby ospravedlnil, na jakou stranu se přiklonily v občanských válkách v Jugoslávii –, že tito sponzoři by po ní požadovali, aby se zastavila dříve, než by mohla sejít z jí stanovené cesty a začít strkat nos do zločinů, které spáchali albánští chráněnci Ameriky. To však nedokazuje, že ony údajné zločiny byly skutečně spáchány.

Martyho zpráva toho však obsahuje více než jen nejasné fámy. Formuluje konkrétní obvinění proti „Drenické skupině“ UÇK, vedené Hashimem Thaçim. Ačkoli albánské orgány odmítají spolupracovat, existuje dostatek důkazů o tom, že UÇK spravovala během a po válce NATO proti Srbsku na území Albánie řadu „bezpečných domů“, které využívala k zadržování, vyslýchání, mučení a někdy i k vraždění zajatců. O jednom z těchto bezpečných domů, patřícímu rodině označené iniciálou „K“ [Katuçi, pozn. překl.], se zmiňovala Carla del Ponteová a zprávy z médií jako o „žlutém domě“ (později byl přemalován na bílo). Citujme z Martyho zprávy (odst. 147):

„Existují podstatné důkazy o tom, že malá skupina zajatců UÇK, včetně několika unesených etnických Srbů, našla svou smrt v Rripe v domě rodiny K. nebo blízkém okolí. O těchto úmrtích jsme se nedozvěděli pouze ze svědectví bývalých vojáků UÇK, kteří řekli, že se podíleli na zadržování a přepravě zajatců, když byli ještě na živu, ale také ze svědectví osob, které byly svědky pohřbívání, exhumace, přemísťování a opětovného pohřbu těl těchto zajatců (…).“

Blíže neurčený, ale zjevně malý počet vězňů byl převezen dodávkovými a nákladními vozy do operačního pracoviště nedaleko mezinárodního letiště v Tiraně, odkud mohly čerstvé orgány rychle putovat k příjemcům.

„Řidiči těchto dodávkových a nákladních vozů – několik z nich se stalo klíčovými svědky popsaného modelu zneužívání – viděli a slyšeli, jak zajatci během těchto transportů velmi trpí, a to zejména kvůli nedostatečnému přívodu vzduchu do prostoru vozidla nebo kvůli psychické trýzni z osudu, který je pravděpodobně čeká.“ (odst. 155)

Zajatci, které tato zpráva popisuje jako „oběti organizovaného zločinu“, byly „osoby, o kterých jsme zjistili, že byly dopraveny do střední Albánie, aby byly zavražděny bezprostředně před tím, než jim budou v provizorní operační klinice odebrány ledviny.“ (odst. 156)

Tito zajatci „nepochybně zakusili nejstrašnější utrpení ve vězení svých únosců z UÇK. Podle svědectví byli zajatci ‚vytřídění’ do této konečné skupiny z počátku drženi naživu. Byli dobře živeni a byl jim umožněn spánek. Stráže a pomocníci UÇK s nimi zacházeli relativně mírně, jinak by je bili bez rozdílu.“ (odst. 157)

Tato svědectví, na kterých jsme založili svá zjištění, hovoří důvěryhodně a konzistentně o metodičnosti, s jakou byli všichni tito zajatci zabiti. Před tím, než jim byl odebrán jeden nebo více orgánů, byli obvykle střeleni do hlavy. Dozvěděli jsme se, že šlo hlavně o obchod s „ledvinami z mrtvol“. To znamená, že tyto ledviny byly vyňaty posmrtně. Nebylo to provedeno na základě pokročilých chirurgických postupů, jako je například používání anestézie, které si vyžadují řízené klinické podmínky.

Skepticizmus ohledně „osvobození“

Martyho zpráva také připomíná, co je v Evropě všeobecně známo, a sice že Hashim Thaçi a jeho „Drenická skupina“ jsou notoricky známými zločinci. Zatímco „osvobozené“ Kosovo upadá do stále hlubší chudoby, oni si nahromadili bohatství z různých nelegálních obchodů. Jde zejména o zotročování žen za účelem prostituce a o kontrolu nad nelegálním obchodem s narkotiky napříč Evropou.

„Zejména agentury (z přinejmenším pěti zemí), věnující se boji proti obchodu s drogami, uváděly v důvěrných zprávách za posledních více než deset let o Hashimu Thaçim a dalších členech jeho „Drenické skupiny“, že s pomocí násilí vykonávají kontrolu nad obchodem s heroinem a dalšími narkotiky.“ (odst. 66)

„Taktéž zpravodajští analytici pracující pro NATO, jakož i ti ve službách přinejmenším čtyř nezávislých zahraničních vlád, dospěli prostřednictvím sběru zpravodajských informací k závažným zjištěním, která se týkají toho, co bezprostředně následovalo po konfliktu v roce 1999. Thaçi byl v tajných zpravodajských zprávách běžně identifikován a uváděn jako jeden z nejnebezpečnějších „zločineckých bossů“ UÇK.“ (odst. 67)

Levičáci, kteří naivně skočili na špek propagandě o „válce za záchranu Kosovarů před genocidou“, která ospravedlňovala debut NATO jako agresivního bombardéra a okupanta, pohotově přijali identifikaci „Kosovské osvobozenecké armády“ jako národně-osvobozeneckého hnutí, které si zasluhuje jejich podporu. Není součástí romantické legendy revolucionářů vyloupit pro svou věc banku? Levičáci pokládali tyto kriminální aktivity za pouhé prostředky k docílení politické nezávislosti. Ale co když má politická nezávislost ve skutečnosti poskytnout těmto kriminálním aktivitám krytí?

Vraždění policistů, což byla specialita UÇK před tím, než jí NATO předalo Kosovo, je dvojznačná aktivita. Je zde terčem „politický útlak“, jak se tvrdilo, nebo prostě vynucování práva?

Co udělali Thaçi a jeho parta se svým „osvobozením“? Nejdříve ze všeho umožnili svým americkým sponzorům, aby si na území Kosova vybudovali obrovskou vojenskou základnu Camp Bondsteel, aniž by se kohokoli ptali na souhlas. Poté, za kouřovou clonou řečí o budování demokracie, terorizovali etnické menšiny, eliminovali své politické rivaly, pěstovali přebujelý zločin a korupci, zúčastnili se volebního podvodu a okázale se obohacovali pomocí kriminálních aktivit, které tvoří reálnou ekonomiku.

Martyho zpráva připomíná, k čemu došlo, když jugoslávský prezident souhlasil pod hrozbou NATO, že zničí jeho zemi, s tím, že se stáhne z Kosova a umožní silám OSN zvaným KFOR (které rychle převzalo NATO) okupaci Kosova.

„Za prvé, stažení srbských bezpečnostních sil z Kosova znamenalo, že se do rukou různých odštěpeneckých skupin UÇK, včetně Thaçiho „Drenické skupiny“, dostala ničím neomezená kontrola nad rozsáhlejším územím, kde prováděli různé druhy pašování a kšeftování.“ (odst. 84)

„Po skončení bombardování Severoatlantickou aliancí v roce 1999, nebyl KFOR a UNMIK schopen uplatňovat vymáhání práva na Kosovu, dohlížet na pohyb lidí či vykonávat kontrolu hranic. Frakce a odštěpenecké skupiny UÇK, které kontrolovaly různé oblasti Kosova (vesnice, úseky silnic, někdy jen jednotlivé budovy), mohly provozovat svůj organizovaný zločin téměř bez omezení a mohly si rozdělovat trofeje ze svého údajného vítězství nad Srby.“ (odst. 85)

„Za druhé, získání větší politické autority Thaçim (který se jmenoval premiérem prozatímní kosovské vlády) očividně povzbudilo „Drenickou skupinu“, aby zaútočili s ještě větší agresivitou na své domnělé rivaly, zrádce a osoby podezřelé z toho, že „kolaborují“ se Srby.“ (odst. 86)

Stručně řečeno, NATO vyhnalo existující policii a předalo provincii Kosovo násilnickým gangsterům. To se však nestalo nešťastnou náhodou. Hashim Thaçi nebyl pouze gangsterem, který využil situaci. Pro tuto práci byl osobně vybrán americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou a její pravou rukou Jamesem Rubinem.

Autor: Diana Johnstoneová,

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22931, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

Velká většina švýcarských kantonů odmítla  přijetí návrhu na zákaz přechovávání armádní pušky přímo v domovech vojáků a dále měl zpřísnit podmínky pro nákup dalších zbraní. Návrh by tím prakticky ukončil starou švýcarskou tradici, kdy si muži ponechávají armádní zbraně doma i po ukončení jejich vojenské služby. Zastánci reformy argumentovali, že toto by mělo snížit případy domácího násilí a vysokou míru sebevražd spáchaných střelnou zbraní.

"To je důležitý signál důvěry v naše vojáky," řekl Pius Segmueller, zákonodárce za Švýcarskou křesťansko-demokratickou stranu a bývalý velitel vatikánské Švýcarské gardy. Vláda argumentovala, že stávající zákony jsou dostatečné pro zajištění 2,3 milionu kusů zbraní v zemi s méně než 8 milióny obyvatel a proti jejich případnému zneužití.

Námitky proti omezujícímu návrhu byl nejsilnější na venkově a v německy mluvících částech země, které jsou tradičně více konzervativní a kde střelecké kluby jsou velmi populární. Francouzsky mluvící kantony v západním Švýcarsku, které plán podpořily, ani ženy a mladí lidé - kteří jsou podle průzkumů veřejného mínění pro zpřísnění zákona o zbraních - nedokázali překonat odpor konzervativní a tradicionalistické většiny populace.

Lékaři a různá uskupení žen a věřících zahájila kampaň před čtyřmi lety , aby vojáci v záloze odevzdali své vojenské střelné zbraně do bezpečných vojenských skladišť. Také chtějí, aby švýcarská vláda zavedla národní registr zbraní a zároveň zakázat prodej plně automatických zbraní a samonabíjecích pušek.

Naopak příznivci zbraní říkají, že omezení práva nosit zbraně by zničila oceňovanou tradici a zvýšila ohrožení občanů snížením obranyschopnosti armády v případě ohrožení země.

Dora Andres, prezident Švýcarské asociace sportovní střelby, řekl Associated Press v tomto týdnu, že opatření by zlikvidovalo mnoho z 3.000 střeleckých klubů, které jsou pilířem komunitního života v mnoha vesnicích (obdobně jako myslivci, hasiči a rybáři u nás).

Obě strany vedou rozsáhlou reklamní kampaň. Zastánci návrhu šíří letáky zobrazující krvácejícího plyšového medvídka doplněného heslem "chraňte rodinu", odpůrci pak zase karikaturu zločince ohrožujícího zákona-dbalého občana.

Podle federálních švýcarských statistik ukončí svůj život ročně na 1300 Švýcarů, z toho asi ¼ střelnou zbraní. Stoupenci zpřísnění argumentují, že cca 100-200 sebevražd připadá právě na vojenské zbraně. Dále dodávají, že zmenšení velikosti armády v roce 2004 a tím i snížení odprodeje vojenských pušek, snížil počet sebevražd střelnou zbraní u mužů mezi 30-40 lety na polovinu. Otázkou je, zda to vedlo ke skutečně zachráněným životům anebo jen k jiné formě sebevraždy.

Odpůrci návrhu kontrují často právem ukončit svůj život podle vlastního rozhodnutí a také faktem, že počet vražd spáchaných střelnou zbraní je velmi nízký – 24 v roce 2009, což představuje 0,3 na 100.000 obyvatel, ve Spojených státech je to pro srovnání 4,2 na 100.000 obyvatel. Toto je nesporný fakt, že držení samo o sobě je jistou zárukou bezpečí a varování pro případné útočníky

Švýcarská referenda, aby vstoupila v platnost, vyžadují schválení nadpoloviční většinou obyvatel a dále musí vítězství být dosaženo ve více jak polovině kantonů.

volně přeložil Marek Štěpán, zdroj: The Guardian

PS: Podobnou problematikou se bude na březnovém zasedání věnovat i parlament v Bratislavě, kde slovenský ministr vnitra Daniel Lipnic také předložil návrh zákona na zpřísnění držení střelných zbraní, tento zákon byl připraven pod vlivem masakru v Devínskej Novej Vsi z loňského roku.

V právě proběhlém referendu potvrdili mimo jiné i návrh Švýcarské lidové strany (SVP/UDC), který počítá pro pachatele závažných trestných činů a zároveň cizí státní příslušníky, kromě odnětí svobody i automatické vyhoštění. V současné době je vyhoštění sice také možné, ale posuzuje se případ od případu.

"Jsem úplně pro" řekla Emma Link, 86, která hlasovala v Ženevě. Sama viní cizince z rostoucí kriminality, a tomu se ani nelze divit, protože jak dodala, byla nedávno při cestě z obchodu domů sama okradena.

Celkem 52,9 % podpořilo návrh Švýcarské lidové strany a odmítlo o poznání měkčí vládní návrh. Proti se pak postavilo 47,1%. Každý, kdo chce ve Švýcarsku změnit jakýkoliv zákon a podaří se mu shromáždit sto tisíc podpisů, má právo na uspořádání referenda.

Kromě negativních reakcí (někdy až přecházejících do hysterie) řady evropských i českých  periodik negativně reagovala i Evropská unie, která podepsala se Švýcarskem dvoustrannou dohodu zaručující svobodu pohybu. Výsledek referenda by se tak týkal i občanů EU, kterým by hrozila automatická deportace bez možnosti soudního přezkoumání.

Toto referendum navazuje na loňské referendum zakazující výstavbu nových minaretů na území Švýcarska. Konečně je v Evropě země, která je schopna se bránit proti agresi, ať už ze strany neintegrovatelných muslimů nebo kriminálních živlů, země kde pořádek a právo je víc než převrácená hyperkorektnost v konečném důsledku diskriminující ty poctivé a slušné.

„První muslimové a minarety, nyní zločinci“ řekl Mohammed, rodák z Libanonu, který nedávno získal švýcarský pas. „Nejsme všichni zločinci.“

Považuje se snad Mohammed z Libanonu apriori za kriminálníka? Vždyť jeho se toto referendum přece přímo netýká - pokud bude cizinec ve Švýcarsku zákony dodržovat, nemá se čeho obávat. Nebo snad uvažuje předem, že ve svém novém domově bude vraždit, krást a znásilňovat!? Proč by ale občané měli o někoho takového stát, že?

PS: Zajímavé je označování Švýcarské lidové strany v mediích. Britské listy Guardian a The Independent ji označují za pravicovou, resp. nacionalistickou, zato česká MF Dnes ji nazvala stranou populistickou. Podobné to bylo při nedávném hodnocení Švédských demokratů (Sverigedemokraterna), která šokovala úspěchem u voličů při nedávných volbách v této skandinávské zemi.

Ing. Jan Šneberk (zdroje: The Independent, Guardian, MF Dnes, Reuters, www.udc.ch)

Téměř 58% švýcarských voličů odevzdalo své hlasovací lístky ve prospěch zákazu výstavby nových minaretů v alpské republice, pro některé překvapující  výsledek, jeden z poslanců to označil za „selhání švýcarské přímé demokracie“.
Toto je zjevně špatný názor. Naopak, švýcarská přímá demokracie ukazuje svou bojovnost, obyčejný volič se postavil na odpor domácím elitám. Jedná se  ještě o mírný druh protestu. Výstavba nových minaretů je pro další zakázána, stávajícíchčtyř minaretů se to nijak nedotkne. Není ani nijak postižena svoboda náboženského vyznání, nicméně signál byl vyslán.
Co tento signál přesně znamená? Hlasování jasně ukazuje na obavy občanů, navíc na obavy opodstatněné. Nelze popřít spojení radikálních imámů a teroristů. Stejně tak není daleko od skutečnosti, že mnoho evropských muslimů kategoricky odmítá respektovat normy hostitelské země, někdy i způsoby, které jsou za hranicí zákona. Zákaz minaretů prakticky nic neřeší, je to pouze gesto, ale takové které jinde v Evropě je nemyslitelné. Toto je smutný výsledek politické korektnosti, lépe řečeno zbabělosti.
Zákaz minaretů je zároveň příliš mnoho i příliš málo. Příliš mnoho, protože se stává symbolem evropské nesnášenlivosti a zároveň příliš málo pro zachování evropského způsobu života, vzhledem k rostoucí populaci muslimů a to nejen ve Švýcarsku, ale v celé západní Evropě. Strach je tu na místě.

Mgr. Petr Svoboda (volně přeloženo z The Wall Street Journal)