„Vláda, která zklame, zpronevěří se mravnímu citu lidu, je vláda ztracená.“ To napsal před více než stoletím zakladatel dynastie Fordů, Henry. V jeho době ještě mravní přikázání platila. Pojetí hodnot a normy vytvářeli kazatelé a osobnosti svým příkladem. Evropská civilisace ještě nebyla utržená ze řetězu, evropský člověk dosud nepodlehl iluzi neomezených možností. Společenství mělo ještě ve své paměti a zvycích povědomí božích a morálních zákonů.

Když vládci překročili hranici a jednali proti božím a mravním zákonům, lid to byl ještě schopen vycítit a poznat. V té době však již rostlo v evropském duchu semeno zkázy, které infikovalo miliony duší jednotlivců vyrostlých v evropském civilisačním prostředí. Víra v lidské schopnosti a sílu „rozumu“ zatlačovala do pozadí „víru – obavu“ z Božího oka, toho oka, které na nás hledí shůry, sleduje naše činy a u „posledního soudu“ bude naše počínání soudit a vážit. Může nás shledat lehkými.

Francouzská revoluce byla prvním velkým projevem krize Evropského ducha. Cestu k ní vyhloubil kardinál Richelieu povýšením zájmu státu nad universální hodnoty – účel světil prostředky. Vymožeností revoluce byla „listina práv občana“. Listina měla nahradit universální povědomí, že všichni jsme lidé, máme žít a jednat tak, abychom neubližovali a nepoškozovali své lidské druhy. Universální „vědomí“ soucítění garantované Božím okem nahradila formální Listina práv člověka. Dodržování předpisů Listiny měla kontrolovat a garantovat vrtkavá lidská mysl. Boží oko bylo nahrazeno nespolehlivým a neudržitelným výtvorem lidských myslí – lidskými institucemi. Ač zpětná vazba Božího oka nikdy nefungovala dokonale, po excesech lidského zlotření a zběsilosti bylo možno se vracet a dovolávat Božího trestu. Čas ukázal, že dovolávat se lidské soudnosti či ideálního fungování lidských institucí je neúčinné a marné.

Osvobozená lidská mysl „svobodu v blbosti“ dále rozvíjela. Tak se ke slovu dostávají hlasatelé nacionálních a jiných totalitárních teorií a je jim dopřáno sluchu – přichází doba socialismu, fašismu, nacismu a komunismu. Výsledkem svobody ducha, práva občana hlásat a činit cokoli, co mu hnutí zmatené mysli přinese na „rozum“ (vždyť je přece svéprávný tvor!) byla první světová válka. Válka, která vyšla z půdy původně universální křesťanské civilisace. Ta před dvěma tisící lety otevřela lidskému tvoru cestu ke svobodě a uvolnila svobodu myšlení v celoplanetárním rozměru. Nedokázala však samu sebe a ničivou sílu lidského rozumu udržet na uzdě. Bez korekce Božím okem nebylo v lidských silách „zblbnutí elit“ a zmámení stamilionů individuálních „rozumů“ zabránit.

Následkem velkolepého vraždění války s miliony mrtvých byla inovace technologie zblbnutí a mechanismů vraždění. To vše opět vymyslel lidský „rozum“. Plodem zblbnutí válkou, čili fatální eroze důvěry v osvědčené postupy, bylo i vybudování ruského komunistického totalitního státu, následované totalitním státem nacistickým v Německu.

Osvícený rozum vytěsnil z našeho světa přísné a starostlivé Boží oko. Mechanické síly lidské „tvořivosti“ nepotřebovaly korekční vliv hledající míru – směřující lidské konání k uměřenosti. Původci takového uměřeného způsobu myšlení byli nahnáni do věznic a koncentračních táborů. Zůstali lidé podajní, užiteční idioti, mechanismy a technologie. Totalitní státy samovolně, z logiky svého ustrojení, směřovaly k mechanickému řešení – k válce. Druhá světová válka byla vyvrcholením „tvořivosti“ sil uvolněných lidským rozumem. Její hrůzy s dalšími miliony mrtvých, zničením hospodářských struktur zemí, kterými prošla, vyčerpáním materiálních zdrojů, poničením kulturní infrastruktury... tím vším tyto hrůzy naznačovaly, že se někde hluboko v našem pojetí života a civilisace stala chyba. Přesto to však nestačilo, aby si toho bylo schopno uvědomit nějaké podstatnější množství lidí.

Poražena, odsouzena a zakázána byla „evropská“ forma totalitarismu – nacismus. Byla to varianta, která ještě měla evropské rysy: svou zlotřilost a zrůdnost otevřeně vyřvávala do světa. Byla průhledná a předvídatelná. Ruská – sovětská totalita byla vítězem války. Totalitní ideologie a stát, který byl ve svém útoku na základní principy civilisovaného a svobodného lidského bytí ještě důslednější a dokonalejší, než nacisté. Kormidelníci sovětské totality podle svého momentálního zájmu a záměru něco jiného říkali a jiné konali. Používali evropských pojmů, jejich obsah byl ale podle potřeb jiný či rovnou zcela opačný. Tato totalita šla na samý kořen civilisovaného soužití – ničila společnost opravdu totálně.

Druhá světová válka znamenala rozšíření sovětského totalitního státu do samého středu evropského kontinentu. Naše země byla přičleněna do sféry vlivu této zločinné ideologie. Hrůzy války, kterými evropský svět prošel, měly na ducha západní části evropského civilisačního prostoru velmi neblahý liv. Jako by běsi, které osvícený rozum uvolnil, uhranuly svým řáděním kritického ducha evropského myšlení. Zůstalo jen zděšení a mantra „již nikdy nic takového“. Snad jen Carl Jaspers posoudil svojí „Otázkou viny“ vinu Němců. Náplní a hybným momentem politiky, hospodářství a kultury se však napříště staly pohodlí, blahobyt a ukojení smyslů. Nemůže být lepšího dokladu rozkladu evropského ducha, než výsledek hlasování Evropského parlamentu, ve kterém poslanci odmítli, aby v základním dokumentu EU, preambuli ústavní smlouvy, byla zmínka o křesťanských kořenech Evropy.

Naše země se stala integrální součástí totalitní říše sovětského tábora „míru a socialismu“ a půl století probíhala „transplantace“ jejich hodnot do našich myslí. Život v prostředí jejich hodnot a jejich institucí nás poznamenal všechny. V tom prostředí proběhl celý můj život od doby, kdy jsem začal brát rozum. Byl jsem svědkem změn lidí i jejich hodnot. Žil jsem pararelní život a viděl, jak pojmy ztrácely svůj obsah. V konečném důsledku jsem pozoroval, jak se lidé, které jsem znal desítky let, stávali někým jiným.

Na konci osmdesátých let bylo naše myšlení zralé komunismem. Na společenském vrcholu, ve funkcích byli lidé, které duch hodnot nastavených komunistickou technologií přímo prostoupil. Do svých postavení se dostali díky pochopení a vnitřnímu zažití pojmů a hodnot, kterými se komunistická společnost řídila. Byli to lidé, kteří nastoupili svoji cestu ke kariérám po sovětské ivnasi a „normalisaci“. Přijali „normy“ a řídili se jimi: není pravda, není morálka, není spravedlnost, není odpovědnost. Totéž prostoupilo i společenství pracujícího plebsu.

Část vládnoucí „elity“ tábora míru a socialismu si „zdokonalování“ komunistické společnosti uvědomovala. Chápala, jak se působením komunistické praxe pracující plebs přizpůsoboval poměrům a přijímal komunistickou „morálku“, a vnímala, jak šlendrián prostoupil celou společností. Perestrojka východního bloku byla započatá v osmdesátých létech náčelníkem KGB Jurijem Andropovem a následovaná v našich poměrech na přelomu let osmdesátých a devadesátých „pravdou a láskou“. Šlo o jeden proces – proces „modernisace“ idejí. Mocenská nomenklatura ve zvláštních službách té obrovské říše si byla vědomá zásady vyslovené pruským generálem: „meč bez idejí je kusem železa“.

Formální heslo o „moci a právech proletariátu“, které ta tlupa parasitů měla ve svém štítě od roku 1917 a v jehož méně svoji říši vytvořila a udržovala, bylo po půl století vyčpělé a nevěrohodné. Proces přeměny – přestavby měl jediný úmysl a cíl: výměnu ústředního hesla na standardě, kterou nesli v čele svých pluků. Stejně jako téměř před stoletím si bez bázně a hany dali do štítu „boj za práva a moc proletariátu“ a pak stejný proletariát nemilosrdně hubili hladomory a palbou strojních pušek – tak byly smyslem současné perestrojky s pravdou a láskou „lidská práva a svobodné podnikání“.

Západní člověk nikdy nepochopil šíři schopností ruské duše a to, že jejím vůdcům „nic lidského není cizí“. Dokonale to vystihl ruský spisovatel Gercen, když popsal, jak car Mikuláš sympatisoval s Děkabristy, pak je dal popravit a na jejich hrobech plakal. Andropovovi molodci věděli, k jakému vyprázdnění evropských hodnot a ducha evropanů v průběhu dvacátého století došlo. Pochopili, že hodnoty, na kterých vyrostl úspěch evropské civilisace, dnes nejsou brány vážně, že evropané i jejich instituce na nich již netrvají. V mírové koexistenci udělali sovětští mírotvorci vše, co bylo v jejich silách, aby evropanům pomohli zbavit se toho břemene.

Kapitalismus a svobodná soutěž v evropském civilisačním prostředí podpořily rozvoj schopností, zvýšení materiální produkce a růst blahobytu nejširších vrstev. To platilo a fungovalo do té doby, dokud zpětnou vazbu proti zneužití vytvářela nepsaná a obecně uznávaná pravidla a morální zákony. Co dělá úpadek a ignorování těchto pravidel dnes, v čase „pravdy a lásky“, „svobodného trhu“ a „lidských práv“ – v dnešním postkomunismu – může cítit a vidět i slepý a méně svéprávný. Kormidelníci perestrojky věděli, že si ta moderní hesla mohou vepsat na své standardy bez obav. Plebs, který sami vychovali, ani matně netuší, co ty pojmy kdysi znamenaly. Aby se nevytvořily a nestaly „špatné příklady“, zajistili si neplatnost nových hesel „kontinuitou“.

Nezapomenu na první schůzi nové České národní rady začátkem července 1990 – to, co se kolem mne dělo, vypadalo jako pominutí smyslů. Všichni se měli rádi, jako by minulost a paměť nebyla. Nevěřícně jsem zíral. Těžko uvěřitelné panoptikum „demokratického parlamentu“ jsem pozoroval roky. Řečnilo se, hlasovalo a přitom bylo zřejmé, že základní režie je mimo zdi parlamentní budovy. Ani to nemohlo být jinak, vždyť stav, do kterého byl společenský duch zpracován půl stoletím komunismu, kdy nic nebylo doopravdy a bráno smrtelně vážně, tu velikou hru absurdního divadla umožnil rozehrát. Zejména v prvních letech jsem v parlamentních debatách apeloval na hledání pravdy – objektivní pravdy... a odpovědí mi byl posměch. Kdykoli jsem mimo parlamentní scénu na své partnery v diskusi apeloval, aby hledali pravdu, dostal jsem jedinou odpověď: „pravda není, každý má svou pravdu“. Stejnou odpověď jsem dostával jak od vysoce postavených „osobností“, tak od kunčoftů v hospodě. Odpověď nebyla nikdy jiná – ano, právě takto chápala okolní svět komunismem „dospělá“ společnost. Společenství lidí, které prošlo výcvikem bezduchosti a podvědomě akceptovalo, že tématem života nejsou ideály, ani pravda, ani její hledání, a které přijalo otrockou optiku, totiž že realitou světa jsou příkazy, zákazy, povolení a nařízení... právě tyto „vysoké ideály“ byly plně respektovány.

Pro kormidelníky nebyl problém zorganizovat velkolepé divadlo „porážky komunismu“ a vítězství „lidských práv“. Měl jsem příležitost „ideály“ komunistického tržního kapitalismu pochopit. Když jsem při projednávání Listiny základních práv a svobod na podzim 1990 ve sněmovně České národní rady vystoupil a řekl: „Nemůžeme si psát do základního zákona země vznosná prohlášení, když jsme nic neudělali pro to, aby zlo a zločin byly nekompromisně potrestány. Prázdnými a nevymahatelnými krásnými gesty jen dáváme na vědomí, že to není a nebude pravda. Ta krásná hesla budou jen zneužívána.“, tak mě „po zásluze“ napadl komunistický poslanec s tím, že jsem proti svobodě a lidským právům.

Vystoupení nejvyššího „idolu“ mravnosti, počestnosti a standardu lidských práv, presidenta Václava Havla, jsem opakovaně viděl a bezprostředně vnímal v Poslanecké sněmovně i v Rudolfinu. Viděl jsem režii a drobného človíčka, který hrál roli. Autentickou osobnost i poselství poznáte a vycítíte. Zasvěcená část auditoria se otevřeně smála a já se styděl – za toho člověka, který měl být mým presidentem.

Ve své venkovské zabedněnosti jsem odmítl vnímat svět jinak, než že jedna a jedna jsou dvě. Do podrobností jsem viděl „reformu“ či transformaci či privatisaci – jak tomu říkali – celého odvětví lesního hospodářství. Šlo o jeden velký neskutečný „tunel“, který popřel všechny objektivní zákonitosti odpovědného hospodaření s lesem. Oponoval jsem ve sněmovně, ve vládě a o problému jsem roky psal... neměl jsem šanci. Celých dvacet let jsem viděl machinace a hry kolem území Národního parku Šumava, jak ve jménu ideálů ochrany přírodních procesů bylo to jedinečné území ničeno. Jen proto, že organizátoři „pravdy a lásky“ měli s tím územím jiné úmysly. Malý brouček živící se lýkem smrkových stromů přišel ke své velkolepé roli jako slepý k houslím, ale hodil se. Špinavou práci vykonal komunismem odchovaný plebs: jedni si chtěli také kousek utrhnout a druzí již ani nevěděli, co přírodní procesy jsou, natož aby si uvědomovali jejich souvislosti s člověkem. I to jsou důsledky absence vědomí přítomnosti Božího oka.

Co jsem do podrobností viděl se odehrát na těchto dvou příkladech, to proběhlo ve všech odvětvích – na scéně celé naší země. Začali jsme tak, obecně to platí a dnes tak opravdu fakticky všichni fungujeme. Po půl stoletém tréninku komunismem a dvacetiletém výcviku v „pravdě a lásce“ jsme na tom daleko hůře, než lid v daleké irské zemi, kde panoval král Lávra s dlouhýma oslíma ušima. Bájný lid měl naději – když Lávra podlehl citům a ušetřil mladičkého holiče Kukulína, ten mučivé tajemství oslích uší svěřil staré vrbě. Kolíček dřeva starého stromu vložený do basy pak přes tento nástroj to hrozné tajemství vyzpíval do světa. Irský lid nebyl hluchý – slyšel, co basa hrála. V České zemi na pohled máme všichni oči, uši, nos i chuť, ale jaksi jsme ztratili schopnost vidět, slyšet, cítit i chutnat. Náš mozek, náš rozum je jaksi pokažený – není tu změť vjemů schopen přeložit do pravdivé zprávy.

Nedávný funus s lafetou mě urazil. Viděl jsem, slyšel jsem i cítil a rozum pokažený nemám. Obludné je, že i s tělesnou schránkou absurdního dramatika bylo sehráno poslední absurdní drama. Pompézním funusem naši rukovoditelé uzavírali formálně éru „pravdy a lásky“ a ověřovali si, že lid nic nepochopil. A skutečně: výchova i „revoluce“ byla úspěšná. Vítězové sametové revoluce tak mohou s plným úsilím a pod novými standardami a hesly pokračovat v budování „moderní“ euro-rusie. Česká gubernie má úkol trojského koně – už ani nám nic lidského není cizí.

Čestmír Hofhanzl, Třeštice 8. ledna 2012

To bylo v šedesátých letech, hlavně v jejich závěru, kdy se také demonstrovalo tu i onde... A zatímco „tu“ se soudruzi s tanky v zádech chystali poučovat sebe i ostatní z krizového vývoje, „onde“ hlučela generace rozmazlená tím, že byla v dějinách snad první, které její rodiče přinesli jako (téměř) celku tak velkou míru blahobytu na zlatém podnose – tedy ve zkratce: rozmazlení fracci, kteří byli mnohdy líní přiložit ruku k dílu nebo neměli nic lepšího na práci, než často z prosté nudy přiložit pilu k větvi, na které jejich rodiče i oni sami seděli... Budiž přitom samozřejmě zváženo okřídlené „kdo není ve dvaceti komunistou, nemá srdce – a kdo není ve čtyřiceti konzervativcem, nemá rozum“. To by ale bylo docela jiné téma, které s tím souvisí do té míry, že „tu“ si ti mladí onen levicový luxus zkrátka nemohli dovolit – Che není tím báječným přirozeným romantickým hrdinou, když jeho soukmenovci na ulicích zrovna pod vašimi okny právě střílejí do neozbrojených civilistů...

Byl a je zde ale také jiný pohled: „tu“ i „onde“ stáli mladí lidé... a spojovalo je víc než jejich nízký věk: byla to dále vzdělanost (studenti byli zastoupeni nadprůměrně), příslušnost ke střední třídě a v první řadě přesvědčení, že politický systém v jejich zemi nefunguje dobře. Je vlastně až překvapivé, kolik toho měli společného, ne? Že je to absurdní? To povídejte redakci časopisu TIME, která jako „osobnost roku 2011“ umístila na svoji věhlasnou titulní stranu „člověka protestujícího“ a svůj výběr, nerozlišující mezi demonstranty v arabských zemích, v Řecku, v Rusku a na Wall Street, v redakčním komentáři doprovodila téměř stejnými slovy, která jsem si dovolil vypůjčit (spojuje je mládí, vzdělanost, příslušnost ke střední třídě, nespokojenost s politickým systémem a ekonomikou v jejich zemi...).

Na zmíněné titulní straně už se objevilo ledasco... když už ale chtěla být redakce takto neadresná, měla po ruce řadu sice ne tak mediálně chytlavých, zato podstatně konzistentnějších námětů, namátkou „oběť přírodních katastrof“ (no řekněte, nebyla třeba vlna tsunami po zemětřesení v Japonsku skutečně výjimečná?), „oběť etnických konfliktů“ (když někde v Africe zemřou v krátké době tisíce bezbranných lidí, s nikým to skoro ani nepohne...), nebo „člověk pronásledovaný pro svoji víru“ (což by ale z určitého specifického pohledu mohlo být „nevyvážené“ a tudíž nevhodné, protože to jsou skoro samí křesťané...). Způsob, který redakce zvolila, však naznačuje, že se napříště dočkáme jiných lahůdek. V letošním duchu jen v opačném gardu by to mohl být třeba „člověk protestům bránící“ – vždyť nakonec policisté se v záběrech kamer běžně ocitají skoro stejně frekventovaně, jako sami letos titulkou ověnčení prostestující, a všechny policisty na světě – britské i ruské, americké i čínské – spojuje, že udržují pořádek... nebo je spojuje to, že jsou nástrojem násilí Systému? Jak se to vezme, že ano... jakpak by to vzala redakce časopisu TIME?

Jan Kubalčík

Hlavním důvodem proč se od loňského roku řeší otázka církevních restitucí je zejména nález Ústavního soudu z 1. července 2010, který současný stav považuje za neústavní, právě z důvodu neexistence právního předpisu, který by řešil otázku historického majetku církví.

Současný plán na odškodnění církví vychází z více jak tři roky starého návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Tento návrh byl tehdy poslaneckou sněmovnou zamítnut. Poslanecký návrh z roku 2008 uvažoval o navrácení majetku církvím ve výši 134 mld. Kč z toho 51 mld. měl představovat vydaný majetek (nemovitosti, polnosti, lesy atd.) a 83 mld. měli představovat  finanční náhrady vyplácené v horizontu 60 let s pevným úročením.

Po volbách vláda tuto otázku zakomponovala do svého programového prohlášení jako jeden z úkolů. TOP 09 jako konzervativní strana složená z části z bývalých lidovců je samozřejmě zásadním podporovatelem řešení této otázky. ODS na ni nahlíží pragmaticky, prioritou je pro ni zejména udržet vládu (chcete-li můžeme to nazývat třeba „korýtka“) i když se v minulosti stavěla k těmto požadavkům spíše realisticky s ohledem na většinový odpor ateistické české společnosti. Ze stejného důvodu je ovšem proti nejmenší koaliční strana Věci Veřejné, která jede v linii populistických rozhodnutí a snaží se svoje činy maximálně přizpůsobit většinovému názoru veřejnosti (za účelem udržení „korýtek“). Nicméně vyhrožování odchodu z vlády dnes již nikdo, kdo dlouhodobě sleduje činy a skutky představitelů VV, nebere vážně (lepší je mít „korýtka ještě 3 roky než vůbec).

Všichni jsou si ovšem vědomi ekonomickému dopadu na státní rozpočet. Komise, která zpracovala návrh na nové vypořádání šla jednoznačným směrem úprav původního návrhu. V první řadě zvětšila objem vydávaného majetku z 39% na 56% ze 134 mld. Kč. S ohledem na strukturu církevního majetku je patrné, že v mnoha případech se jedná o vydání různých i historických památek, které vyžadují nemalé prostředky na údržbu a zároveň značně omezují ekonomický přínos. Státu by tak poklesly nutné výdaje na údržbu a povinnosti správy by se šikovně přesunuly na někoho jiného. Zároveň by se snížil objem finančních prostředků z 83 na 59 mld. Kč a období po kterou by se vyplácely náhrady by se omezilo na 30 let. K dořešení zbývá jak naložit s bývalým církevním majetkem ve vojenských újezdech, zda budou předmětem vydání či zda budou kompenzovány finančně. Musím ocenit vstřícnost církví, které jsou si vědomy problematice státního rozpočtu a jsou vcelku vstřícné.

Otázkou zůstává zda restituce v podobě v jaké jsou navrhovány nejsou tak trochu danajským darem, lze předpokládat, že podstatná část vydaného církevního majetku bude obratem opět prodána. Vláda v současném složení má na církevní restituce čas do roku 2014, v té době se díky současnému rozvratu pravice dá očekávat vítězství ČSSD a samozřejmě církevní restituce půjdou bez ohledu na nálezy Ústavního soudu k ledu, protože nová levicová vláda pod taktovkou sociální demokracie bude tradičně zastávat názor většiny populace ve stylu pivo za „pětku“ a párek za „bůra“ (protože se chce přece udržet u „korýtek“). Teď už zbývá počkat na konec roku a přesvědčit se jak moc uměli být Mayové přesní :-).

Ing. Jan Šneberk

PS: Autor článku je přísný ateista.

A cože to pan Suchánek netušil? Nu, popořadě. Nejdříve: „Kdo je to pan Suchánek?“. Vlastně to stále netuším, stejně jako pravděpodobně většina čtenářů. Pro mne byl pan Suchánek „objeven“ kolegou až letos a s citací jiného přítele „řičel jsem nadšením“. Dle vlastních slov se pan Suchánek potuloval po kotelnách, přitom však stíhal psát skvostné fejetony vycházející porůznu v novinách. Knižně vyšly ve dvou sbírkách pojmenovaných „Kdyby se Václav Havel zbláznil…“ a „Nenápadný půvab DIALEKTIKY“. Ve druhé, vydané v CDK Brno roku 1995, je mimo jiné otištěn fejeton „Poradna pro zhovadilé“. Poprvé vyšel v listopadu 1991 – tedy právě před dvaceti lety v Moravských novinách. Soudím, že stojí za opětovné uvedení:

__________________________________________________________

Poradna pro zhovadilé

„Ano, vážený soude, když jsem tu chalupu zapálil, svévolně se z ní vyšourala nějaká baba, tak jsem ji musel utlouct sekerou. Motala se tam taky jedna holčička, tu jsem napřed znásilnil a potom zahrabal do kompostu. Na svoji obhajobu uvádím že dnes už bych se tak tragických přehmatů nedopustil, ale tehdejší okolnosti mě k tomu donutily. Avšak ptám se vás, vážený soude, kde vzal přítomný svědek obžaloby právo veřejně skandalizovat a vláčet blátem pomluv mou pověst, když o něm samotném je známo, že nedávno nahlas prdl při hymně?“

… Odpusť laskavý a milý čtenáři tento neformální úvod, ale něco podobného musí napadnout každého, kdo sleduje komunistický tisk, dnes zvláště Naši pravdu. Soudruzi přiznávají přehmaty a deformace – neboť i tak lze říkat jáchymovským koncentrákům, vlastizradě a zhuntování státu – ale to ještě neznamená, že rozpustí hospodářské mafie a půjdou od válu. Vždyť ostatní také nejsou svatí! Například hned na začátku tak zvané sametové revoluce mluvili sprostě na Letné a vypískali Adamce! To má být ta slavná demokracie? Nová totalita je to!

Laskavý čtenář však jistě již projevil oprávněnou nelibost, proč se ksakru nedržím tématu slíbeného titulkem. Nuže laskavý a milý čtenáři, dovol mi pár indiskrétních otázek. Nemáš náhodou úchylné sklony, laskavý čtenáři? Spáchal jsi, nebo toužíš spáchat nějaký odporný skutek? Jsi zkrátka hnusný darebák, laskavý a milý čtenáři? Jestli ano, pak jsi na správné adrese. Naše poradna je zde od toho, aby ti vyšla vstříc, aby tě vyvedla z labyrintu morálního tápání a pochyb. Pokud ještě nějaké zbytky svědomí vlastníš, naše poradna ti pomůže vyměnit je za hodnoty praktičtější.

Jak již bylo kompetentními orgány mnohokrát zarmouceně konstatováno, právní vědomí našich spoluobčanů se nachází na znepokojivě nízké úrovni. Kdekdo by kdekomu chtěl dávat po hubě, dokonce i za staré lumpárny, na něž sami lumpové už zapomněli. Našli se obtížní lidé, kteří z kompetentních orgánů tahají rozumy, jaký je prý rozdíl mezi hromadou mrtvol zabitých v zájmu čisté rasy, a hromadou mrtvol, zabitých ve jménu sociální spravedlnosti. Přitom každý správný našinec, jemuž je naše poradna určena, tj. laskavý zhovadilý čtenář, dokáže díky dialektice, pochycené ve VUMLu, hbitě rozlišit obecné od zvláštního a jev od podstaty. A podstatou je v našem právním státě promlčecí doba. Na ní je zase podstatné, že po dvaceti letech je sice promlčená vražda jako vlastizrada, nicméně výrazný rozdíl je v průběhu oněch dvaceti let. Jestliže se například nějaký zhovadilý začátečník dopustí vraždy z vilnosti, nezbývá mu než svůj zážitek dvacet let tutlat, byť by jeho touha podělit se o dojmy byla sebesilnější. Při vší úctě k erotické, a tedy vlastně milostné motivaci dotyčného činu nemohu tento způsob seberealizace laskavému zhovadilému čtenáři doporučit, protože po plzákovsku řečeno, „emoční zisk“ nestojí za dvacet roků bobříka mlčení, nebo dokonce kriminálu.

Zato vlastizrada, to je jiná káva! Pokud měl laskavý zhovadilý čtenář kapičku štěstí, bral za vlastizradu od osmašedesátého roku dvacet táců měsíčně a každé narozeniny metál. Ale ani v době, kdy už se vlastizrada nenazývá internacionalismem, není třeba propadat panice. Jelikož žiješ, milý zhovadilý čtenáři, v právním státě, vlast ti za vlastizradu vyměří docela slušnou penzi. Kdyby u nás bydlel Jidáš, prostě by mu vypočítali důchod ze základu třiceti stříbrných, jež prokazatelně pobíral, a případ s ukřižováním jistého Ježíše by se skartoval. Každý přece ví, že už je to promlčené a my musíme myslet hlavně na budoucnost. Podle dosavadních zkušeností si dovedu představit i rozšafný článek, nabádající evangelistu Matouše, aby nejitřil primitivní antijidášismus. Tento článek proti pravicovému doktrinářství by byl podepsán nějakým zasloužilý humanistou, který se v mládí vybouřil levicovým doktrinářstvím.

Takže naše poradna končí dřív než začala, neboť zhovadilí soudruzi žádné rady nepotřebují, protože i bez toho jsou vyčuraní až dost. Ostatně mají advokáty i na místech nejvyšších…

Omluva

Byl jsem upozorněn jistou dámou, jejíž úsudek je pro mne totéž, co pro mořeplavce sextant, že ve svém fejetonu oslovuji výhradně čtenáře a nikoliv čtenářky, čímž se vystavuji podezření z manýr falokrata, považujícího ženy za negramotné slepice. Upřímně se tedy všem ženám omlouvám a prosím, aby si všude, kde uznají za vhodné, místo laskavého zhovadilého čtenáře dosadili laskavou zhovadilou čtenářku. Děkuji za laskavé pochopení.

Moravské noviny 11/1991

__________________________________________________________

A cože tedy netušil ani pan Suchánek, autor výše uvedených řádků?

Nu, že bude jím nahlédnutý koncept zhovadilosti a v podstatě celý text po dalších dvaceti letech tak dokonale vystihovat počínání soudružek Marty Semelové a Marie Nedvědové, které mají tu nehoráznou drzost podat trestní oznámení na ctěnou a váženou paní Zdenku Mašínovou. Přidávám se k jejím slovům: „Co se to v demokratickém státě může dostat do parlamentu!“

Prosba ke ctěným čtenářům:

Pokud někdo máte kontakt na pana Suchánka a prozradíte mi ho, byl bych velmi vděčný. Rád bych mu vyjádřil svou úctu a poděkování za krásné a moudré texty. Doufám, že spokojeně žije v nějaké kotelničce, či užívá zasloužený důchod. Pokud je tomu snad jinak, museli bychom se zamyslet, zda nehrozí naplnění vtipu z hloubi totáče:

Byla vyhlášena soutěž o nejlepší politický vtip. Vítězové obdrží tři ceny:

Třetí cena – pobyt v místech, kde pobýval soudruh Lenin,
Druhá cena – pobyt v místech, kde nepobýval ani soudruh Lenin,
První cena – osobní setkání se soudruhem Leninem.

Svatopluk Kalužík

U příležitosti 17. listopadu si dovolím reagovat na současnou kampaň Andreje Babiše, kterou masivně tlačí do všech médií a jeho cílem je zviditelnění sdružení ANO 2011 a příprava půdy pro vstup na politickou scénu. Né, že by tam už dost dlouhou dobu nebyl, ale po vzoru Víta Bárty usoudil, že je snadnější dostat se ke svým cílům přímou cestou namísto složitého uplácení (ekvivalentní slovo pro český lobing). A protože se pan Babiš vyzná, tak to pojal velmi osobitě - zaútočil na zkorumpovanou politickou reprezentaci našeho státu a vyzývá občany ke změně neblahých poměrů. Jeho argumentaci opravdu nelze nic vytknout - morální a ekonomický stav naší vlasti je skutečně špatný a z velké části je to způsobeno naší občanskou pasivitou a slepým delegováním věcí veřejných na politiky.

Zakopaný pes je v samotné osobě Andreje Babiše - vlastníka společnosti Agrofert, který se "pyšní" nejen stranickou knížkou z dob rudé totality, ale i obviněním, že spolupracoval s StB. Pan Babiš po "revoluci" začal úspěšně podnikat, tak jako většina tehdejších osvícených spolustraníků a veksláků, ale vsadil na jistotu - zemědělství a chemický průmysl. K tomu vždy usiloval o další strategické suroviny jako pohonné hmoty. Pokud jste motoristé, tak nezapomeňte, že minimálně 2 Kč z každého litru jdou do kapsy i panu Babišovi, který si uplatil politiky k povinnému přimíchávání biosložky do nafty a benzínu. Babišovo jméno a jeho společnost figurují u kauz kolem společností Čepro či Setuza. Přátelil se s politiky jako Ivan Langer či Stanislav Gross. Je spojován s vraždou mafiánského bosse Mrázka anebo ostrým konkurenčním bojem s Tomášem Pitrem. Někteří jeho obchodní partneři hovoří o zastrašování a nevybíravých praktikách, díky kterým ovládl většinu velkých potravinářských, zemědělských společností v zemi.

Andrej Babiš se v současné době projevuje jako upřímný, otevřený a odhodlaný bojovník proti korupci. Tvrdě se pustil do M. Topolánka a jeho vlády, když ho obvinil z největší míry korupce během let, kdy byl u moci. A nelze si nevšimnout, že si snaží udržet přízeň ČSSD a TOP09 - či alespoň je nechce ničím nahněvat. Pro mě je Babiš typickým zlodějem v obleku, který bude úspěšný v každém režimu, protože má místo páteře pružinu a žádná bažina pro něj nemá dostatek bláty, aby se v ní utopil. Po roce 1989 využívá předchozích kontaktů a znalostí - z komunisty se stal kapitalista. Ze zloděje policajt, který nyní křičí do světa, že nám tu vládnou zloději.

Bohužel lidí jako je Andrej Babiš není málo. Znáte například současného majitele uherskobrodské České zbrojovky Rudolfa Ovčářího? Jen těžko se dá uvěřit pravdivosti událostí, které přecházely a dále pokračovaly listopadu roku 1989. Rudá chobotnice se na krátkou dobu stáhla do ústraní, aby nabrala sílu a přeměnila stranickou moc v moc ekonomickou. Nyní je máme zpět v lesklé čisté zbroji a vírou, že mladí lidé si minulé nepamatují a starší lidé už zapomněli... A tak se naplňují slova písně Karla Kryle o tom, že nám tu vrah o morálce káže...

Já zde nechci mít českého Silvia Babišsconiho, který uplatní svůj ekonomický vliv na veřejné mínění a laciným populismem získá zástupy oprávněně rozhořčených občanů, kteří ztrácí víru v demokracii.

Vlastenectví jako aktivní občanský postoj a demokratické hodnoty jsou cestou z dnešního morálního marasmu, ale chce to v sobě najít odhodlání a sílu jít často proti proudu pasivity a rezignace, která je tak typická pro dnešní českou společnost. A zároveň nepodlehnout rychlým a líbivým receptům. 17. listopad je den, kdy bychom si měli uvědomit důležitost naší občanské aktivity. Nebát se, nekrást a zapojit se.

Autor: David Kohut

Dnes je 17. listopadu 2011. Přesně před 72 lety nacisté zavřeli všechny české vysoké školy, devět studentských představitelů popravili a více než 1000 studentů uvěznili v koncentračních táborech. A přesně před 22 lety začala revoluce, která výrazně zasáhla náš středoevropský region a ukončila vládu jedné strany.

Obě tyto události se týkali především studentstva, proto mne zajímal názor jak 17. listopad vnímají právě současní studenti vysokých škol, konkrétně jsem se zajímal o názor studentů Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Byly položeny dvě otázky:

1) Jak vnímáš události v listopadu 1939 a 1989?
2) Co pro tebe znamená 17. listopad dnes?

Jak na ně bylo odpovídáno, můžete shlédnout níže.

Tomáš S. (rok narození: 1989)

1) Listopad 39 je pro mne samozřejmě tragickou událostí, stejně jako celý rok 39. Dokazuje jak je pro totalitní režim nebezpečný inteligentní a vzdělaný člověk a jak je nutné si takového člověka podrobit. Lidé, kteří byli ochotni se takto vzepřít mají mojí hlubokou úctu.

Listopad 89 vnímám dosti kontroverzně. Na jednu stranu došlo k určitému posunu k demokracii, na stranu druhou, díky chybám v tomto období, je dnes situace v našem státě taková jaká je. Bohužel se v této době nenašlo dostatek čestných a vlastenecky založených politiků, kteří by byli opravdu ochotni udělat maximum pro co největší demokratizaci.

2) Dnešní 17. listopad je pro mne den jako každý jiný, ovšem má vzpomínka patří všem obětem, jak režimu nacistického tak komunistického.

Eva Š. (rok n.: 1991)

1) Obě data vnímám jako důležité mezníky dějin českého národa, avšak každé trochu jinak. Události v roce 1939 mám zafixované především jako velkou odvahu studentstva a odpornou akci nacistických bezpečnostních složek, které bohužel přemohly jakoukoli demokracii a zvítězily. Naopak události v roce 1989 vnímám na počátku jako opět hrozivé, ale s dobrým koncem, kdy demokracie zvítězila nad totalitou.

2) Tento den pro mě znamená okamžik, kdy bychom měli vzpomenout na události doby minulé a obdivovat odvážné lidi, kteří neváhali nasadit život pro demokratický stát.

David K. (rok n.: 1989)

1) Abych řekl pravdu, tak na listopad 1939 vždy zapomenu a vzpomenu si jen na ten z roku 1989, i když je mezi nimi silné pouto. Události, jak z roku 1939, tak z roku 1989, každopádně vnímám jako sílu studentů postavit se utlačování a bezpráví.

2) Dnes pro mě 17. listopad znamená symbol naděje a boje za svobodu. 17. listopad je podle mě důkaz, že je možné se vymanit z diktatury a získat zpět onu svobodu.

Aleš Pa. (rok n.: 1991)

1) 17.11.1939: Z hodin dějepisu vím, co se přibližně odehrávalo a muselo to být opravdu hrozné (mám na mysli odvlečení studentů a učitelů z VŠ do koncentračních táborů). Nedokážu si představit, že by se něco takového událo v dnešní době.

17.11.1989: Začátek převratu vnímám jako ukončení režimu, který už tady byl nežádoucím. Proti studentům naposledy zasáhly bezpečnostní složky KSČ. Od této chvíle se už pomalu začíná formovat nový systém.

2) Ačkoliv je to svátek boje za demokracii, tak vždy si spíše vzpomenu na listopad 1939 a s tím v souvislosti na druhou světovou válku. Protože jenom tento den pro mě nepředstavuje boj za demokracii, ale celý konec roku 1989.

Ivo K. (rok n.: 1988)

1) Obě tyto události vnímám zcela odlišně. V roce 1939 šlo o protest proti německé okupaci, za což byly následně někteří z účastníků popraveni. Na toto se již bohužel zapomíná a bylo to zcela přetočeno pouze na události z roku 89. V roce 1989 účastníkům demonstrací hrozilo maximálně pár ran do zad pendrekem, čehož si byli plně vědomi, proto si mohli dovolit dělat větší ramena, tím spíš že mnozí věděli že jde o akci posvěcenou STB.

2) Dnes už to pro mě krom volného dne a tichého připomenutí událostí z roku 39 naprosto přehlušených mediální masáží z roku 89 mnoho neznamená. Bohužel tím spíš když pokaždé v televizi zazní chvástání pravdoláskařů a aktérů privatizace, jak bylo dobré toto datum kvůli roku 89 zavést jako státní svátek.

Petr K. (rok n.: 1988)

1) 1939: čeští studenti ukázali, že se nehodlají smířit s okupací.

1989: odpor československého národa proti komunismu. Myšlenka byla správná ale lidi kteří se dostali k moci byli naprosto neschopní opilci, kteří se vyznali akorát v hrozné muzice nebo špatném divadle. Začátek konce prosperujících podniků, které za pár peněz tito komedianti v čele s ochlastou Havlem prodali cizákům a spekulantům.

2) Den volna, kdy bychom si měli připomínat především oběti z roku 1939, zamyslet se nad zlem, které ho způsobilo a slíbit si, že nic takového v naší době nedopustíme.

Jak si můžete všimnout, události roků 1939 a 1989 nejsou pro dnešní vysokoškoláky jen daty v historii, ale stále jsou to témata k zamyšlení. A tak to má být.

Nežijeme v jednoduché době, určitě je mnoho nedobrých věcí, na jejichž zlepšení bychom měli všichni intenzivně pracovat. Nezapomínejme ovšem, že přestože dnešní doba není růžová, nedá se porovnat s obdobím před rokem 1989 a už vůbec ne s událostmi roku 1939. Nesmíme na tyto roky zapomínat, musíme i dnes usilovat o onu opravdovou demokracii, demokracii kde si budou před zákonem všichni rovni, nejen ti „rovnější“.

Zpracoval: Aleš Procházka

Po roce 1992 každá volba presidenta ČR vždy vyvolává docela velké napětí na naší politické scéně, protože ten ze své funkce vládne některými velmi významnými pravomocemi. Platná Ústava České republiky citlivě vyvažuje kompetence mezi hlavou státu, představiteli moci zákonodárné, moci soudní a vládou. President republiky má tedy pravomoci na základě kterých může vstupovat (ve velmi pečlivě deklarovaných případech) do hájemství všech tří základních pilířů státu založeném na demokratických principech.

Každý zásah do ústavního pořádku může výrazně rozkolísat křehkou rovnováhu jednotlivých mocí. Například okleštění suverénního práva jmenování členů generální rady České národní banky presidentem České republiky (návrh ČSSD) by nepochybně směřovalo k získání absolutní moci vlády nad měnovými (tím i hospodářskými) procesy v zemi. Využívání institutu amnestie může v dobře odůvodněných případech změkčit dopady v některých okolnostech tvrdých rozsudků striktně vycházejících z psaného práva. Vetování zákonů vede k novému posouzení zákonodárci přijatých norem, či dokonce k jejich žádoucím úpravám.

A právě od úvah o dělbě moc, rovnováhách a ústavních zpětných vazbách je nezbytné případně začít – způsob, jakým se ten který ústavní činitel volí je druhotný; musí být důsledkem obsahu jeho role. Považuji tedy (stejně jako Konzervativní strana) momentálně plánovanou změnu způsobu volby hlavy našeho státu za obzvlášť problematickou. Je nabíledni, že je třeba nejdříve posoudit, zda stávající systém presidentské volby je skutečně do té míry nevhodný a neadekvátní současným presidentským pravomocem, že jej musíme změnit, přestože u nás s obměnami funguje již téměř sto let. Změnu metody volby lze odůvodnit pouze ryze pragmatickými důvody (které však nebyly dosud zastánci přímé volby nalezeny), mezi které jistě patří zvýšení úrovně demokracie (čili ustavení volby, která je adekvátnější stávajícím pravomocem...), přínos pro zvýšení úrovně občanských svobod či zjednodušení a zlevnění demokratických volebních procedur.

Přímou volbu hlavy státu prosazují zejména levicově orientované strany, různí populisté a některé občanské iniciativy, jejichž motivace často zavání snahou o naplnění nepřiměřených osobních ambicí, či skupinových zájmů, bez ohledu na vhodnost kandidátů na tak důležitou funkci. Jejich aktivity přirozeně zesílily zejména po posledních dvou volbách, ve kterých byli levicoví kandidáti, stejně jako ti nominovaní z řad „nepolitické politiky“, často drtivě poraženi. To vše bylo navíc provázeno nechutnými scénami, ve kterých bylo pod brutálním nátlakem stranických špiček upozaděno svobodné rozhodování jednotlivých poslanců obou komor parlamentu. V této atmosféře vznikala důvodná podezření, že nevybíravý nátlak byl u některých jedinců překonáván protistranou nabídkami lukrativních postů či dokonce značných finančních částek.

Když tedy cesta k presidentskému křeslu pro tyto skupiny nevedla komorami Parlamentu ČR, zkusily to sázkou na přímou volbou. Z praxe v senátních volbách je patrné, že šance na zvolení presidenta z řad „nepolitické politiky“ je podstatně vyšší, zejména dostane-li se kandidát (byť chabý) do předpokládaného druhého kola a využije aversi občanů vůči etablovaným stranám. Vhodnou dlouhodobou mediální kampaní bylo docíleno stavu, ve kterém je veřejnost většinově přesvědčena, že lékem na neduhy stávajícího systému výběru presidenta je jeho volba přímo občany. Kampaň v této souvislosti začala ve sdělovacích prostředcích téměř okamžitě po poslední volbě presidenta ČR a trvá dodnes. Zpracovanému veřejnému mínění se nejdříve populisticky vlísala ČSSD a po nějakém čase rozhodného odporu také pragmatičtější ODS podléhá vnějším okolnostem. Obává se totiž o ztrátu dalšího dílu voličské podpory právě z tohoto důvodu.

Všichni soudní by si však měli uvědomovat, k jakým výsledkům může účelová a do důsledků nepromyšlená změna Ústavy a sama přímá volba presidenta republiky vést. Názorným příkladem mohou pro nás být poslední volby do PS ČR, ve kterých hlavní roli sehrály reklamní agentury a zejména obrovské peníze od různých zájmových skupin a jednotlivců – ti si tak vlastně u politiků „koupili“ vděčnost (vliv na řízení naší země?) a zprostředkovaně možná i minimálně návrat vložených prostředků formou zakázek či účelovou tvorbou právního pořádku naší země.

Do čela státu se na křídlech šikovně vedené dlouhodobé mediální kampaně může prodrat osoba, která se špatně orientuje v domácím politickém kolbišti a neví tařka nic o mezinárodní scéně. Může se tak stát figurkou v rukou těch, kteří se zasloužili o její zvolení a různých zákulisních poradců. V této souvislosti si vzpomeňme na obrovskou rozdílnost úrovní navrhovaných kandidátů při poslední volbě…

Ve Slovenské republice si přímou volbu presidenta republiky již několikrát vyzkoušeli. Do prestižního křesla tam (zatím) vždy usedli politici s komunistickou minulostí a volby nijak nesnížily politické napětí, které s nimi souvisí – spíše naopak.

Význam kompetencí hlavy státu je v jednotlivých zemích Evropy různý a podle rozsahu ústavních pravomocí presidenta bývá na Západě stanoven postup jeho volby. „Silnější“ president Francie je tedy volen přímo, zatímco jeho „slabší“ kolega v Německu parlamentem. Německo po zkušenostech z meziválečného období velmi přísně dbá na to, aby pravomoci jednotlivých pilířů tamní demokracie nebyly zneužitelné, aby moc byla vyvážena tak, že bude navždy minimalizováno nebezpečí vzniku nového despotického režimu.

Prosazení přímé volby hlavy státu a představitelů obcí nejsou jednoduchým řešením našich dnešních tristních poměrů. Jsou však bezesporu finančně náročnější a pro občany obtěžující (přestože je jimi tato forma voleb tak preferovaná). Něco jiného je podlehnout lákavým kampaním a následné plnění občanské povinnosti účastí při hlasování. Jsem přesvědčen, že k urnám by přišlo stejné množství lidí jaké chodí při volbách senátorů (zejména v druhém kole).

Přímá volba starostů a primátorů Slovenských měst a obcí přináší také mnoho otazníků. Často se totiž stává, že zastupitelstvo má úplně odlišné priority od programových záměrů starosty či primátora, což je samozřejmě příčinou střetů. Konflikty starosty (primátora) a zastupitelstva nelze racionálně řešit jeho výměnou, protože takovou přímou pravomoc zastupitelstvo nemá. V několika případech se tam stalo, že do čela obce byla zvolena osoba, která má evidentní problémy tak náročnou funkci zvládnout, v jednom případě dokonce mají negramotného starostu… Odvolat představitele obce, který porušil platné zákony, je také složité a trvá z hlediska potřeb fungování obce velmi dlouho.

Přímé volbě starosty však nelze upřít jednu velkou (zásadní) výhodu. Dobrý představitel obce se může stát svorníkem mezi znesvářenými skupinami a může účinněji vystupovat třeba proti možným korupčním vlivům, aniž by se obával o ztrátu svého postavení již na následujícím jednání zastupitelstva.

Každopádně bych stávající systém voleb v ČR neměnil. Není předloženo dostatek pádných důvodů k aplikaci jejich podstatně dražší a náročnější metody a stále platí, že „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ (lord Falkland). Navíc jsem přesvědčen, že naše Ústava je velmi dobrá a je jí třeba chránit před účelovými ataky. Cítím že naše země spíše potřebuje zkrotit vášnivé emotivní (často amatérské) diskuse ve věci přímých voleb hlavy státu a představitelů obcí, než se bezhlavě vrhat do nových experimentů, natož do nepromyšlených a jinde neodzkoušených změn kompetencí ústavních činitelů.

Jaroslav Cabal

Motto: Nepotrestané zlo je semenem zla příštího.

Totalitní ideologie nacismus a komunismus a jejich varianty jsou plodem „lidského rozumu“. Na počátku moderní doby „osvícení“ duchové začali ztrácet ostych před neznámem, které člověka obklopovalo. Začali spekulovat o tom, že vše na světě má své příčiny, ty jsou lidským rozumem zjistitelné a poznatelné. Pýcha je též součástí lidské duše, povýšila lidský rozum nad neznámo, které bylo pro člověka zhmotněno existencí boha a náboženskými systémy.

Bůh a náboženské systémy udržovaly člověka při zemi. Bránily excesům, které může způsobovat lidská pýcha – nezvladatelnost sebe sama.

Původ úspěchů evropské civilizace můžeme hledat v jejich židovsko-křesťanských kořenech. Ve staré Palestině vznikl institut Proroků – moudrých mužů, kteří hlásali své vidění světa. Ač neměli žádnou moc, náčelník nebo vládce je nemohl zabít, hrubá síla se učila tolerovat sílu ducha. Slova a pravda vyslovená prorokem Ježíšem, že „všichni lidé jsou si před bohem rovni – jsou lidé“, znamenala, že se mohou svým úsilím povznést. Ježíšovo poselství dalo i nejníže postaveným i nejponíženějším naději – tato slova, toto poselství otevřelo cestu lidské zvídavosti. O moudrosti proroka Ježíše svědčí další část jeho učení, a to teze „Bůh sleduje vaše činy, u posledního soudu bude všechno vážit a soudit.“ Byla to zpětná vazba – varování proti činům špatným a zlým.

Dokud člověk věřil v „Boží oko“, kterým je naše konání posuzováno, udržovala se rovnováha mezi lidskou vynalézavostí a zneužíváním plodů důvtipu. S postupem vědy, poznání, začala se narušovat rovnováha mezi „vírou v poznání“ a limity naší živočišné podstaty vyjádřenou vírou v existenci Boha. Člověk se pokusil Boha nahradit Rozumem, chtěl uvěřit, že Ďábla, který je nedílnou součástí Rozumu, dokáže zvládnout.

V evropské kultuře, politice, nakonec i ve vědě, s vítězstvím rozumu nad vírou v přítomnost Božího oka nastoupil čas víry v princip „účel světí prostředky“.

Ve Francii můžeme tuto změnu pojetí světa vidět v tom, co učinil kardinál Richelieu, který se zasadil o zhroucení středověkého univerzálního principu mravnosti, a jeho nahrazení logikou státního zájmu (raison d’état). Jeho politika posílení královské moci a zničení všech zbytků feudálních práv šlechty a politických privilegií hugenotů zbavila francouzskou šlechtu odpovědnosti za Francii. Udělala z této nobility společenskou vrstvu nezodpovědných vyžírků. Centralizace státní a vojenské moci udělala stát výkonnější. Francie se stala prvořadou evropskou a světovou mocností. Druhým důsledkem byla po čase Velká francouzská revoluce.

S vírou v rozum se prosadilo to horší v lidské přirozenosti, zásada „účel světí prostředky“. Nastupuje éra hlásání práv člověka. Objevují se demagogové socialismu. „Boží oko“ není. Kdo se prořekne o odpovědnosti, je zpátečník. Listinu práv občana slavnostně vyhlášenou ve Francouzské revoluci jako první zneužili její vyhlašovatelé. V jejím jménu gilotinovali své oponenty.

Karel Marx v tehdy ještě tolerantním a v rozum věřícím devatenáctém století pochopil nahromadění hrubé síly a energie v mase politicky bezprávného plebsu, který shromáždila tovární výroba na předměstích měst. Napsal pro ctižádostivce, nad kterými již nebdělo boží oko, jednoduchý návod. Technologii jak probudit spící hrubou sílu a s její pomocí se dostat nahoru. Marx byl geniální padouch, který zneužil víru v lidský rozum. Sepsal evangelium technologie zneužití rozumu. Neměl nad sebou již Boží oko. Neobtěžoval se odpovědností a důsledky. Nepsal: Povzneste se svojí pílí, vzdělávejte se. I vaši zaměstnavatelé jsou lidmi a vašimi druhy. Napsal: Jděte a vezměte si, co jste nevymysleli a nevytvořili. Zorganizujete-li se, bude to vaše právo silnějšího.

Porovnejte moudrost proroka Ježíše uloženou v jeho evangeliu, dva tisíce let starou, s padoušskou demagogií evangelia lidského rozumu Karla Marxe.

Nacismus i komunismus mají evropské kořeny. Nacismus měl ještě evropské rysy, svou zhůvěřilost a lupičství otevřeně vyřvával do světa. Komunismus ve své sovětské versi – v podobě ideologie marxismu-leninismu byl obecnější, rafinovanější a důslednější. Hlásal právo světového proletariátu, ale šlo především o ruskou imperiální moc. Bolševici něco vyhlašovali, činili však pravý opak. Komunismus v důsledcích ničil základní nástroj lidské komunikace, obsah pojmů, schopnost lidí komunikovat, domlouvat se jinak než násilím a podvodem.

Obě světové války ve dvacátém století byly plodem ryzího Rozumu. Příčiny první světové války se pokusil zjednodušeně shrnout v závěru své knížky „Koncert velmocí. Mezinárodní vztahy v letech 1871 – 1914“ český historik Vladimír Nálevka takto: „O katastrofě, ze které se zrodila základní osa zla 20. století – totalitní systémy italského fašizmu, německého národního socializmu a sovětského bolševizmu – rozhodlo formování vzájemně soupeřících aliancí, zápas o kolonie a jejich zdroje, představy o přímé úměře mezi velmocenskou prestiží a kontrolovanou sférou, zbrojní závody, které vyčerpávaly jednotlivé národní ekonomiky, dynastické ambice a v neposlední řadě i snaha stabilizovat vnitropolitickou situaci v mnohonárodnostních říších úspěšnými výboji v zahraničí. Všechny evropské mocnosti měly přirozeně svůj podíl na vzniku ‚velké války‘, ale na druhé straně není možné přehlédnout odpovědnost císařského Německa, které svou jednoznačnou podporou v červencových dnech roku 1914 uspíšilo příchod celosvětové krize.“.

Druhá světová válka znamenala konec jedné varianty excesu lidského rozumu – německého národního socialismu. Přílišná přímočarost rozumu v národě pracovitých organizačně zdatných Němců a Německa vytvořila živné prostředí pro experiment s nacistickou ideologií. Praktická aplikace nacismu měla za následek nesmírné utrpení, ve svých důsledcích fatálně a smrtelně poškodila principy a ducha evropské civilizace. Zbytky soudnosti v evropském duchu ale ještě dokázaly prosadit potrestání původců a organizátorů války, zakázat zločinnou ideologii i její nástroj, nacistickou stranu.

Hlavní a fatálním výsledkem Druhé světové války bylo ovládnutí východní části Evropy Stalinovým sovětským impériem. Německý národní socialismus byl nahrazen dokonalejší variantou – ruským komunismem.

Rozdíl mezi nacismem a komunismem můžeme vidět v „nedospělosti“ ideologů nacismu oproti ideologům utopie komunismu. Nacisté hlásali tisíciletou říši, komunismus měl být na věčné časy. Velkoněmecká říše trvala jen dvanáct roků. Nacisté měli málo času na to, aby zničili civilizační návyky, kulturní povědomí společenství, kterému vládli. Proto bylo možné vyřazení zločinců, kteří společnost znásilnili, vnutili ji své barbarské hodnoty, své „pojetí světa“. Tehdy bylo ještě logické tu ideologii i její nástroj zakázat.

Komunismus v Rusku, v zemi, která byla na takové pojetí světa a života připravená celým svým předchozím vývojem, trval sedmdesát roků. V naší zemi včetně období nacistické okupace to bylo téměř půl století. Za takovou dobu mizí individuální paměť, mohou se zcela změnit celospolečensky sdílené hodnoty, životní priority. Společenství jako masa vstřebává hodnoty a ducha prostředí, ve kterém běžel život. To velmi platí pro ruský komunismus. Například s rafinovaností se jeho „strojníci“ pokusili již od kolébky vytrhnout dítě z vlivu rodiny a její výchovy. Duchovní prostředí, které nastavil komunismus a jeho tvůrci, nás v různé míře poznamenal všechny.

Společenská vrstva konstruktérů a technologů komunismu přemýšlela nad kvalitou a výkonností lidské pohonné síly, která ten obludný stroj poháněla. Jistě se zamýšleli nad konstrukcí té obludné mašiny. Nesmíme zapomenout, že Bůh není a Boží oko na „kormidelníky“ neshlíží. Ústředním principem jejich myšlení a konání je zásada „účel světí prostředky“. Již v šedesátých letech minulého století „kormidelníci“ zjišťovali, že pohonná směs – ideologie je vyčpělá, plebs točící klikou je líný, přestal mít strach. Pochopili, že toto společenské zřízení musí dostat novou motivaci, novou košili, snad i kabát. V žádném případě však oni sami se nechtěli změnit, nechtěli uznat, že zkurvili co se dalo. Ani je nenapadlo uznat, že my ostatní jsme také lidmi. Natož aby se aktivně pokusili nás plebs pozdvihnout z polozvířecí polohy. Snad o tom svědčí všechna ta práva, která dnes dávají každé úchylnosti.

V předkomunistické společnosti ještě zůstával prostor pro rozmanité kulturní povědomí. Existovaly pochopitelně společenské vrstvy a skupiny s jinými než komunismem indoktrinovanými hodnotami. Společenství si i ve špatném zločinném režimu např. v letech 1939 – 1945 uchovávalo v těchto oázách schopnost obrody. Komunismus chtěl být na věčné časy, ničil duchovně lidské společenství totálně.

Neslyšel jsem v rané „posametové“ době nikoho, kdo by upozorňoval na to, že na konci osmdesátých let byli na vrcholu vesměs lidé, kteří své pozice začali budovat v období normalizace na počátku sedmdesátých let. Zapomíná se na to. Ale já si na tuto dobu frustrace a ponížení pamatuji dobře. Tehdy „obrozovaly“ socialismus především ty největší nemorální kreatury. Tito lidé byli na konci osmdesátých let většinou již ve vrcholných funkcích anebo byli pro tyto vrcholné funkce vybranými nástupci. Bylo tomu tak v politice i v oblastech, jež označujeme jako kulturní sféru, ve školství a vědě i v odborných profesích.

To se přirozeně odrazilo na stavu, prioritách i směřování odpůrců režimu označovaných jako disent. Poznal jsem to společenství i chování jeho reprezentantů, zvláště v politice „posametové“ doby. I mezi těmito lidmi bylo minimum osobností, které se postavili komunismu proto, že to byl svojí podstatou i provozovanou praxí systém nemravný.

Přes všechno, v čem jsme vyrostli, a přesto, jak byla tvarována naše mysl, by dnes po více než dvaceti letech již měl přicházet čas začít si uvědomovat, co byla naše „Velká sametová revoluce“. Kdo byli jejími aktéry i proč její plody mají tak divnou chuť. Člověk na této zemi doposud přežil díky tomu, že byl schopen kritického myšlení a na jeho základě dokázal opravovat své jednání.

Nezapomenu na první dny, první týdny, první měsíce sametového „povstání“, na davy na náměstích – přišli si zakřičet a zajásat. Konkrétní činnosti z vlastní vůle, s vědomím úvazku, dlouhodobé odpovědnosti, nebyl z jásajícího davu schopen fakticky nikdo. Brzy jsem měl příležitost poznat pozadí motivace těch, kteří se vynořili a nějaký čas zůstali. Až jsem se divil, kolik jich bylo v registrech a úvazcích Státní tajné bezpečnosti. Potkat člověka vědomého si příležitosti, s rozhledem, ochotného vzít na sebe odpovědnost, se rovnalo zázraku. Vypráví-li mi někdo o „slušných lidech“, kteří do té špíny nešli, mne buď považuje za idiota anebo jím je sám.

Tato společnost byla téměř tři generace vychovávána jako námezdný plebs i k tomu, aby se panské rase „předvoje proletariátu“ nepletli do řemesla. Za ten dlouhý čas si zvykli, většině bylo pohodlné neobtěžovat se souvislostmi. Pro jistotu, aby si kverulanti příliš nevymýšleli, dal transformující se předvoj nové podnikatelské třídy plebsu bezcenný papír „Listiny základních práv a svobod“. Papír bezcenný již způsobem svého vzniku. Lehkost přeměny, s jakou se zločinný režim, jeho ideologie, organizační nástroj i individuální profitující padouši náhle stali demokraty a podnikateli, mohla soudnému člověku říci, k čemu takový papír bude. Největšími bojovníky za „Listinu“ byli v parlamentu samozřejmě komunisté. Nikdo nepřemýšlel o té podivné lásce ke svobodě a lidským právům u reprezentantů té zločinné ideologie. Když po celou dobu, co drželi moc, znali jen své právo. Nás plebs měli jen za pracovní sílu s právem držet hubu a pracovat. Při projednávání Listiny v roce 1990 jsem to ve Sněmovně řekl, a byl jsem hned napaden komunistickým poslancem, že jsem proti svobodě a lidským právům. Odpověděl jsem: „Žil jsem celý svůj život jako bezprávný. Vím, o čem je život kolem. Jsem proti tomu, abychom psali do základního zákona země, Ústavy, lež. Prázdná slova, za jejichž dodržování nejsou sankce a trest. Ten papír, prázdná prohlášení, bude zneužíván k odvádění pozornosti a ochraně lidí špatných.“.

V té sametové době vzepětí lidského rozumu nejvyšší moralista prohlásil, cituji: „Nejsme jako oni.“. Proti veškeré zkušenosti vyslovil moudrost: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“. Za tato veliká nesmrtelná slova byl usednut na prezidentský stolec, aby ta nemravnost byla lépe a dlouho slyšet.

Předsedou parlamentního výboru, jehož jsem se v roce 1990 stal členem, byl od počátku jeho ustavení spolupracovník Státní bezpečnosti. I ministr příslušného resortu vlády byl v úvazku téže organizace zplozené osvíceným lidským rozumem. Podobně tomu bylo téměř všude. Chtěli jsme stavět svobodný a právní stát na hnojišti. Právní kontinuitu s tímto hnojištěm jsme však ještě vyhlásili.

Moji rodiče komunistický nový řád nikdy nepřijali. Dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Podle jejich příkladu jsem nikdy nezapochyboval, že tento systém je nemravný a zlý. Věděl jsem, že musí jednou skončit, máme-li jako lidé přežít. Proto jsem šel v konci osmdesátých let do politiky. Chtěl jsem přispět svým podílem ke změně. Celý svůj život jsem žil jinak. Měl jsem i jiné hodnoty, než jaké se staly zvykem. Díky tomu jsem byl schopen i jinak vidět. Považoval jsem za důležité a nezpochybnitelné i jiné věci. Dovolilo mi to často vidět za vnější obraz toho, co se předvádělo. Seděl jsem ve Sněmovně. Pohyboval se po kuloárech politiky a viděl něco jiného než „svobodná média“ předváděla „osvobozenému“ plebsu.

Nepozoroval jsem žádného z v té době předváděných a často skloňovaných „státníků“. Viděl jsem drobného herce hrajícího svou životní absurdní roli. Ješitného narcise, který čím více ponížil a umenšil svůj kompars, tím více vyrůstal. Usilovného primána, který nebyl schopen překročit stín prostředí, v němž vyrostl a které natvarovalo jeho hodnoty. Bystrého družstevního technika, který tak, jak ovládal svěřené slepice ve svém družstvu, řídil obratně i svoji stranu. Věřili mu tak jako ty slepice. Snad ani nepochopil, že lidské hejno není jen na snášení vajec. Nejpopulárnějšího českého Pepíka jménem Vladimír, jehož profesionální devizou byl stále stejný úsměv v široké chlapecké tváři. Melhubu, jehož bonmoty by ve Sněmovně svébytných osobností mohly vyvolávat jen úsměv. Mladičkého mašinfíru, jehož „kormidelníci“ posadili za řídící páku, aby jeho mladická tvář dodala plebsu více optimismu – jeho nejpamátnější výrok ve Sněmovně zněl: „Jsem morální, protože jsem mladý.“. Všichni tito „státníci“ byli plodem komunismu a jeho duchovního prostředí. Nespatřil jsem mezi výkvětem a elitou „Velké sametové revoluce“ žádného člověka moudrého, bohabojného se smyslem pro odpovědnost za svou zemi a stát. Žádného jsem si nemohl vážit.

Za revoluci je možno považovat takový společenský pohyb, jehož výsledkem jsou zásadní změny stavu, hodnot a fungování společnosti. To se v českých zemích nestalo a ani se stát nemohlo. Hodnotový a společenský rozklad navozený komunismem, byl příliš velký. Naše sametová revoluce byla jen změnou režimu v rámci jedné společenské vrstvy sdílející stejné představy pojetí světa jeho hodnot a fungování. Dá se říci, že zvítězili reformátoři procedur a technik fungování komunistického režimu – neřádu vymyšleného a stvořeného lidským rozumem.

Na nedávné Masarykově debatě v aule Právnické fakulty Masarykovy university v Brně prohlásil Petr Pithart, „revoluční“ předseda české vlády, cituji: „Nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl.“. Oponent v této diskusi, senátor Jaromír Štětina, nesměle argumentoval: „Chci jen, aby komunistické straně byla pozastavena činnost.“. Reakcí na mé argumenty, kterými jsem polemizoval s oběma senátory: „Jestliže jedinec spáchá zločin, překročí hranici, musí být potrestán. Nestane-li se to, a zvykem se stane takové jednání netrestat – začíná konec civilizace. Sloužila-li lidská instituce půl století zločinu, zákonem se vyhlásila vedoucí silou, musí být zakázána. Nestane-li se to, znamená to konec kultury.“ (a tomu by budoucí právníci – interpreti práva mohli rozumět), ... tedy onou reakcí bylo, že mladík, který diskusi moderoval, mi odebral slovo a více mě k diskusi nepřipustil.

Základním signálem „sametové reformy“ komunistického režimu byl slogan vyhlášený bílým koněm absurdního dramatu reformy legálního komunismu. Ve starořeči ten slogan zněl „Nejsme jako oni.“. V novořeči ta slova znamenala „Jsme jako oni a pokračujeme dále.“.

Za legálního komunismu ještě existovaly některé zpětné vazby a zábrany zděděné z předkomunistické doby. Reformátorům tyto zábrany překážely v rozletu. Chtěli se více a rychleji „nažrat“ i posílit své reformní řady o další bandity. K tomu posloužila dialektika s její „Pravdou a láskou“ a „Lidskými právy“. Odpovědnost nesměl nést nikdo.

Plebs se dětinsky těšil z nenadálé mírnosti svých bývalých vládců i z laskavosti nových státníků. Všichni, kdo rozuměli „novořeči“, věděli, že přišel jejich čas. Proto kontinuita právního systému, nevymahatelnost práva, komunistická strana nebyla zakázána. Obludné na režii a režisérech sametového povstání bylo totální zneužití zbytků důvěry a víry, že slova a pojmy mají ještě nějaký obsah toho, co kdysi znamenaly.

Ve své řeči ve Sněmovně na počátku devadesátých let jsem o „důsledcích nepotrestání zla“ řekl: „Kladete základy zločineckého státu. Elitou našeho státu se stanou zloději a zločinci. Oni budou na dlouhá léta určovat směřování naší země…“ Tušil jsem tehdy, jaké následky má určité jednání. Dnešní skutečnost tuto moji skepsi překonává. Duchovní otcové sametové reformy komunismu dosáhli pro sebe ideálního politického systému. Podle své potřeby shrabují pro sebe velikou část společenského produktu. Odpovědnost nenesou žádnou, společnost je nezná. Po veřejné scéně se pohybují divadelní soubory „politických stran“, loutky „poslanců, senátorů, ministrů“, které o ničem závažném nerozhodují. Rozhoduje se jinde. Rozhodují ti, kdo geniální reformy přeměny komunismu v „pluralitní komunismus a kapitalismus tažený bílými koni“ vymysleli a uskutečnili. Většinu loutek legální komunismus a po něm jeho sametová varianta zbavily zbytků kritického rozumu. Chtějí si také trochu „požrat“. Nic se jim přece nemůže stát. Mají lidská práva. Komunistům se nic nestalo. Oni „demokraté“ také přece musí být beztrestní.

To, co před více než šedesáti lety v knize „1984“ předpověděl a popsal George Orwell na fungování fiktivní Oceánie, se v naší zemi uskutečnilo. Dnes nás řídí a k anihilaci vede elita reformované Strany – Vnitřní kruh (Inner Ring) jak tehdy Orwell vládnoucí vrstvu fiktivní Oceánie nazval.

Když jeden z našich oligarchů Andrej Babiš promlouvá z televizní obrazovky k plebsu o morálce, o tom „jak se krade“, je parodie Sametu dokonalá.

Nepotrestané zlo pomocí dialektiky narostlo a je v důsledcích ještě mnohem větší.

Autor: Čestmír Hofhanzl, Třeštice 23. října 2011

Aktuálním žhavým tématem je akce členů České strany národně sociální, při které natřeli na růžovo kříž mrtvým Němcům v Dobroníně. Jak hovoří tisková zpráva strany: „Na louce před křížem mrtvých nacistů jsme umístili 64 křížů připomínajících 58 + 6 obětí masakru ve Velkém Meziříčí ze dne 6. května 1945 a také jména některých obcí, které u nás byly za druhé světové války vypáleny a jejichž obyvatelé byli zčásti nebo zcela povražděni a umučeni. Připomněli jsme si  Jana Opletala a Václava Sedláčka, který byl zastřelen 28. října 1939 na protifašistické demonstraci. Tím jsme alegoricky vyjádřili, jakou posloupnost dějiny měly. V blízkosti křížů jsme umístili ceduli s popisem. Aby vše získalo na důrazu, natřeli jsme kříž nacistů narůžovo.“

V televizi bylo možno spatřit několik aktivistických občanů, kteří hlasitě vyjadřovali nesouhlas s porušením piety místa. Kde byli, když se v roce 1991 na pražském Smíchově na růžovo natíral tank č.23, jeden z památníku 144 tis. příslušníků Rudé armády padlých při osvobozování naší země? Tenkrát proti tomu protestovat nebylo zřejmě dostatečně "in".

O co v celé této kauze jde? V roce 1945 zde došlo k údajnému masakru několika desítek sudetských Němců. Nejdříve se mluvilo o několika „desítkách“, pak se to postupně snižovalo, až se udávalo 17 a po provedené expertize se mluví o ostatcích 13 osob.

Výzkumem lokality byli pověřeni experti z brněnské Masarykovy univerzity Ústavu antropologie. Nalezli a prozkoumali přes 250 fragmentů dlouhých kostí, zlomky lebek a čelistí včetně zubů. S největší pravděpodobností se jedná ve všech případech o muže mezi 30-60 lety. Kromě toho bylo porovnáno DNA mrtvých s předpokládanými potomky.

Odborníci nenašli na kostech žádné důkazy o smrtelných zraněních, žádné projektily, ani následky střelných zranění. Všechna zranění na kostech jsou dřívějšího data, jsou zhojená a nesouvisí s příčinou smrti. Ani předpokládaná příčina smrti, tj. umlácení motykami a lopatami na základě expertizy se nepotvrdila, stejně tak mohl být příčinou smrti např. tyfus.

Další zajímavá věc je, že DNA údajných obětí a potomků údajných obětí se neshodovala, to znamená, že nebyli vůbec příbuzní.

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vůbec není jisté, kdo v hrobech leží , kdo je viník a kdo oběť. Nicméně dobronínský kříž se stal za krátkou dobu symbolem, pro někoho piety, pro jiného lži pokřiveného národního sebemrskačství.

Hlavním aktérem údajného masakru byl německý komunista Robert Kautzinger se svými dvěma syny a nikoliv místní Češi. Mělo jit o mstu za roky a hrůzy prožité v koncentračním táboře, kam se Kautziger dostal díky místním členům NSDAP. Evidentně tedy nešlo o žádnou etnicky motivovanou genocidu, jak se nám dnes někteří snaží vnutit.

Při této příležitosti bych vzpomněl obdobného masakru na Švédských šancích, kde byl zase hlavním aktérem bývalý hlinkovec Karol Pazúr, jehož bratr byl mj. dobrovolníkem u SS, sestra agentkou Německa a on sám se dobrovolně hlásil na východní frontu do boje proti bolševikům, než se k nim sám přidal a svým chováním se chtěl svým novým pánům zalíbit.

Ale abychom se však vrátili do Dobronína. Zdejší Němci nikdy nebyli žádní lidumilové a loajální občané Československé republiky. Už v březnu 1939 místní Němci, jinak nadmíru aktivní stoupenci nacistické strany, vyrabovali místní školu a pokusili se zlynčovat českého učitele, čemuž na poslední chvíli zabránili seběhnuvší se čeští sedláci. Dnešní Dobronín byly dříve dvě samostatné vesnice - horní, převážně český, původní Dobronín a dolní, jak již vypovídá sám název, německý Deutsch Schützendorf. Místní nacisté pak považovali Dobronín za bolševickou vesnici a díky nim mnoho jejich obyvatel, údajných komunistů, skončilo v koncentračních táborech. O místních Němcích vypovídá své i fakt, že obec Kamenná (něm. Bergersdorf) získala v roce 1943, rozhodnutím Obergruppenführera SS Gottloba Bergera, jako jediná vesnice mimo Třetí říši titul „vzorové vesnice SS“. Titul si vysloužila faktem, že z 246 obyvatel včetně žen a dětí se 46 osob přihlásilo jako dobrovolníci k SS, což je skoro každý práceschopný muž. Je tedy zřejmé, že místní nebyli jen Němci, ale zejména aktivní nacisté a je tudíž logické, že se mohli stát po válce cílem msty za své zločiny.

Pokud se vrátíme do současnosti, je tedy akce členů České strany národně sociální více než pochopitelná. Co příliš pochopitelně jasné není, že se členové strany dopustili přestupku proti občanskému soužití. Jak je možné být stíhán za natření něčeho, co vlastně neexistuje?

Tento ocelový památník je černá stavba, která navíc stojí na cizích pozemcích, v tomto případě konkrétně ne pozemcích ve vlastnictví státu. Někteří se sice snaží argumentovat tím, že kříž je umělecké dílo církevního charakteru a stavební řízení proběhnout nemusí. V době, kdy jsou popotahováni provozovatelé hřišť za to, že dostatečně nezajistili přenosné branky je více než alarmující, že tady není třeba u masivní ocelové konstrukce zpracovat ani základní statický posudek.

Opět se ukazuje - co je pro pána, není pro kmána. Postavit kdokoliv z nás, bez povolení na cizím pozemku cokoliv, tak se s námi nikdo ani nebaví. Navíc důvod stavět pomník je zde více než diskutabilní, to už pak opravdu můžeme stavět pomníky kdejakému esesákovi, bohužel. Navíc v době, kdy mnoho pomníčků a pietním míst našich vlastních hrdinů chátrá, mimo zájem veškerých médií.

Celý tento region je velmi bohatý na podobné příběhy, třeba blízká obec Polná je známá vraždou Aničky Hrůzové údajně spáchané Leopoldem Hilsnerem. Na místním malém židovském hřbitově je také dodnes k vidění hrob Rosalie Millerové, rozené Hüttlerové, pravděpodobné babičky Adolfa Hitlera.

Autor: Ing. Jan Šneberk