Politické strany většinou představují velice svébytná uskupení, těžko srovnatelná s nějakou běžnou společenskou organizací. Politická a ekonomická moc až příliš ovlivňuje, deformuje – a často odvádí od běžné každodenní reality.
Kvalita politické strany tak nespočívá pouze v jejím programu, členské základně a ekonomickém zázemí. V minulosti pohořely jak strany bohaté, tak i strany velice početné a s kvalitním, vytříbeným programem. Jako základní se jeví vnitřní kvalita strany, její charakter; její duch, vycházející ze základních hodnot dané strany (spirit of team). Často dochází k tomu, že jestliže strana opustí své vnitřní hodnoty a ztratí onoho ducha, postupně upadá a degeneruje. Pro stranu národoveckou je tento úkol mnohem těžší než pro jiné strany – vždy bude mnohem více sledována, případně i atakována. Jaká by tedy národovecká strana měla být?
Měla by to být strana především intelektuálně, myšlenkově založená. Právě to je v podmínkách České republiky tak trochu svízel. V některých teoretických úvahách lze najít i tvrzení, že národovecká strana by potřebovala jedince především fyzicky zdatné. Na tomto tvrzení je snad nejvíce vidět ubohost dnešní národovecké scény, do které se mísí i různé neonacistické a skinheadské bojůvky. Lze oprávněně pochybovat, zda tato tupá hmota je schopna oslovit jak jednotlivce, tak i národ jako takový.
Národovecká strana by spíše měla navázat na myšlenkovou, literární tradici českých vlastenců a národovců. Česká republika a její politika potřebuje především osobnosti typu V. Dyka, J. Nerudy, K.H. Borovského, K. Kramáře, L. Riegra a dalších. Měla by navazovat a dál aktivně rozvíjet historický myšlenkový odkaz českého národa, táhnoucí se od husitské tradice, přes humanistické dílo J.A. Komenského až po české národní obrození. Ostatně – právě tento historický, chtělo by se říci melantrichovský odkaz a jeho zachování je asi tím nejpádnějším důvodem pro vznik národovecké strany.
Národovecká strana by se neměla orientovat na nějakou konkrétní ideologii (kolik neštěstí v minulosti ony ideologicky zaměřené strany způsobily !). Měla by být zaměřena na řešení jednotlivých konkrétních problémů – a nedělat z České republiky a jejích obyvatel jakéhosi pokusného králíka. Měla by vidět co nejvíce dopředu, hledět na jednotlivé problémy s určitým historickým nadhledem.
Národovecká strana by měla být plně demokratickou stranou – jakousi otevřenou, liberální platformou. Rozhodně by neměla být stranou vůdcovského typu. Takových stran tady byla a je celá řada – a většinou nic nedokázaly. Jistě, i dnes na národovecké scéně lze najít celou řadu osobností, které se cítí být vůdci. Jejich vzorem ale není demokratické vůdcovství ve stylu W. Churchilla, ale spíše autoritativní řízení ve stylu A. Hitlera či B. Mussoliniho. Takové strany spíš odpuzují, místo aby přitahovaly – a zde je ostatně i hlavní důvod jejich neúspěchu. Národovecká strana by měla přinášet proto spíše moderní, spíše civilní občanské pojetí. To je samozřejmě obtížné, když národní idea často přitahuje spíše výraznější osobnosti, které se běžnému občanskému přístupu tak trochu vymykají. Přesto právě zkušenosti dosavadních politických stran – a to nejen národoveckých – by měly být varujícím mementem a této zásadní chyby by se nová strana měla vyvarovat.
Národovecká strana by proto neměla přinášet jen nějaké opakování starých pravd a jejich věčné mentorování. Neměla by své názory svou hlasitostí vnucovat, naopak by měla být schopna elementární politické diskuse. Měla by proto představovat jakousi klidnou sílu ve stylu J. Luxe. Proto by neměla být přesvědčena, že jen ona má patent na rozum – a na místo toho by si měla hledat politické partnery, se kterými by případně mohla sestavit vládní koalici. Je zřejmé, že např. se SPOZ či KDU-ČSL i přes některé jejich chyby a případné rozpory by národovecká strana mohla najít leccos společného.
Národovecká strana je vždy v určitém vnitřním rozporu. Měla by být standardní demokratickou politickou stranou – a přec by zároveň měla být i čímsi vyšším. Měla by především být určitou společenskou platformou, společenstvím lidí určitých vnitřních hodnot. Měla by tak přinášet i určitý přirozený zdravý patos, souznění občanů se společností a se státem. Tím by vytvořila určitý protiklad dnešnímu stavu, kdy stát kašle na občany a následně také občané kašlou na stát. To by mělo být realizováno jak politicky, tak i ekonomicky. Nemělo by tak dále docházet k rozprodávání státního majetku, který nejhlasitěji odsoudil asi A. Rašín, kterého jistě nelze podezírat z levicovosti. Stát jako takový by dál neměl být oslabován, jeho činnost by spíš měla být zefektivňována a racionalizována. Lze tak hovořit o určitém demokratickém etatismu, který se ostatně dnes ve světě čím dál více a úspěšněji uplatňuje.
Případná národovecká strana tak má celou řadu úkolů, ale také témat a příležitostí. Už třeba proto, že na dnešní české politické scéně není strana, která by využívala tento potenciál, který je přitom odhadován na 7-9% preferenčních hlasů. Doslova na ulici tak jako hozená rukavice leží obrovská politická moc, která by dokázala český národ jako takový výrazně posunout. Dokáže někdo tuto hozenou rukavici pozvednout?
Autor: David Khol
