Každý jistě slyšel, jak žijí moderní lidé nezdravě, jsou ohrožováni nesprávnými návyky, stresem, špatnou životosprávou a nedostatečným, či přímo nevyhovujícím jídlem. Za několik desetiletí se už vystřídala řada doporučení, která jídla by měli lidé upřednostňovat, ať už to bylo drůbeží maso (přitom kuřatům k rychlému růstu kromě šlechtění pomáhají i hormony přidávané do potravy), smažení na rostlinných olejích (ukázalo se, že při něm vzniká více škodlivých látek než při smažení např. na sádle). V posledních letech k nám proniká tzv. „zdravá“ výživa. Ač ta může být docela prospěšná, někteří se jí drží až příliš mnoho, takže jejich jídelníček může být velmi chudý, což může vést ke zdravotním potížím různého druhu. Tato poměrně nová porucha příjmu potravy má i své jméno, nazývá se orthorexie.
Tento článek si ovšem neklade za cíl objevovat nejlepší možnou stravu, jelikož na toto téma je dostupných článků celá řada. Suroviny, které k přípravě jídla používáme, ať už je jakékoli, jsou totiž málokdy ve středu pozornosti. Přibližně od 50. let, v Československu v souvislosti s nucenou kolektivizací výroby a jejím zprůmyslněním, se čím dál větší část obyvatelstva živí jídlem, které vyrůstá daleko od jejich bydliště. Za tzv. železnou oponou přinesla totéž pozvolná globalizace hospodářství, po roce 1989 tak u nás nedošlo ke změně tohoto stavu. Naopak se dále prohlubuje.
Ačkoliv globální trh přináší výhodu snadného přesunu zboží tam, kde je právě potřeba, a málokdy tak, zejména při dostatku peněz, hrozí nedostatek té či oné potraviny, stejná věc znemožňuje, a to zejména konečnému spotřebiteli, zjistit, odkud pochází jídlo, které mu leží na talíři. U hotových pokrmů z obchodu se pak jejich složení podobá černé skříňce. I po zpřísnění předpisů je složení výrobků odbyto velmi stručným výpisem základních surovin a výčtem přídavných látek všeho druhu označených písmenem E a číselným kódem (aneb dohledej si je, milý zákazníku sám). Za výčtem následuje větička důležitá zejména pro alergiky, v níž se zmiňuje několik zcela nesouvisejících surovin, které se v téže provozovně nacházejí, a mohou se tak zatoulat i tam, kde nemají co pohledávat.
O původu surovin se však zákazník, až na výjimky, nedoví ani slovo. Kde bylo nadojeno mléko obsažené v oblíbených sušenkách? Při troše štěstí pochází z České kotliny, globální trh však umožňuje jej dovést např. i z Číny. V tamějším mléce se znovu objevil melamin. To je organická sloučenina bohatá na dusík, která se obvykle přidává do umělých hmot, při jejichž hoření se dusík uvolňuje, a hoření tak zpomaluje. Jako přísada do potravin se zdá být poněkud zvláštní, leč dusík se vyskytuje hojně také v bílkovinách, jejichž nepřítomnost tak může melamin zakrýt. Přestože jsou potraviny na českém i evropském trhu pravidelně kontrolovány, závadné přísady z jakéhokoli místa na světě tak mohou být odhaleny pozdě. Spotřebiteli tak zbývá doufat, že jídlo na jeho talíři je bezpečné.
Nabízí se, že v globalizovaném světě je jedinou jistotou připravovat si vždy jídlo sám. Při pohledu do regálů v nákupních centrech však zjistíme, že brambory nepocházejí z polí kousek od města, ale třeba z Francie či Německa, salátové okurky vyrostly ve Švédsku, mrkev z Holandska, rajčata z Polska. Mléko je většinou tuzemské, stejně tak pivo a asi polovina sýrů. I pokud bychom důvěřovali potravinám z EU, takové česnek se dováží převážně z Číny, sója zpravidla také. Přitom nejde o žádné exotické plodiny. Možná proto přišli někteří zemědělci a na ně napojení výrobci s nápadem prodávat tzv. „biopotraviny“, které podléhají mnohem přísnějším předpisům než ty běžné. To zřejmě vede k vyšší ceně. Původ surovin je sice zmapován pečlivěji než u potravin běžných, ale oficiálně není nikterak na závadu, pokud se dovážejí zdaleka. Stejně jako u běžných potravin se zákazník musí spolehnout na pečlivost kontrolních úřadů, a tvrzení o černé skříňce zůstává v platnosti. Otázkou je, jak moc si jednotlivec biopotravinami pomůže, pokud tyto zaujímají zatím malou část nabídky, a úřady musejí namátkově kontrolovat veškerou nabídku na trhu.
Zdá se, že samospasitelné řešení prozatím neexistuje. Těžko můžeme očekávat, že se trh vrátí do stavu, v jakém se nacházel mezi dvěma světovými válkami, kdy výše zmíněné jevy nenastávaly. Tím by se také ztratila nabídka lecjakých exotických pochutin, na které si lidé zvykli. Co ovšem stojí jen pár slov, je požadovat po prodejcích české potraviny. Důvod je prostý – pokud na nich bude závislý výrobce, prodejce i spotřebitel, budou mít společný zájem na tom, aby jídlo bylo zdravé a nezávadné. Není dobré honit se vždy za nejlevnější nabídkou, protože na té lze velmi snadno prodělat.
Autor: #Tom
pěkné počtení