Tradice, která sice nemá český původ, ale české přirozenosti je velmi blízká a široce se rozmohla, bylo stavění jesliček. Jesličky mají zřejmě svůj původ u sv. Františka z Assisi, který se v roce 1233 rozhodl přiblížit lidem co nejvěrněji podmínky, v nichž se zrodil Kristus, tedy vytvořil první živý Betlém. U nás se tradice stavění betlémů ujala v XVI. století a postupem času se rozšířila i do té nejposlednější a nejchudobnější chalupy. Právě jesličky se staly pro naše předky hlavním symbolem Vánoc. Jejich vyhotovení bylo rozmanité. Od betlémů vystřihovaných z papíru, kreslených na dřevo, tvarovaných ze slámy a kukuřičného šustí, až po velké mechanizované vyřezávané betlémy. Se skříňkovými betlémy se také chodilo po koledě. Sousedé se o sv. Štěpánu navštěvovali pod záminkou, že se chtějí pomodlit právě u toho sousedova betlému. Bohužel jesličky, v nichž se odrážela kreativita a cit českého lidu, se z domácností začaly vytrácet se vzrůstající oblibou vánočního stromku a nyní je již velmi málo domácností, ve kterých se nachází. Jesličky se nejvíce rozšířily v době, kdy je císař Josef II. zakázal veřejně vystavovat. Jelikož dnes se postupně opět rozšiřuje zákaz jejich veřejného vystavování, vzhledem k tomu, že to uráží muslimské spoluobčany, tak snad jesličky v domácnostech zažijí svoji renesanci.
Prastarou tradicí jsou tzv. barborky. Barborky jsou jednoroční proutky ovocných stromů (nejčastěji višně, nebo třešně), které se zpravidla řežou (nebo ukusují) na svátek sv. Barbory, ale nemusí to být pravidlem. Na Moravě se větvičky řezaly na sv. Ondřeje a na Slovensku na sv. Kateřinu. Dívky tuto větvičku každý den zalévaly. Obecně dobrým znamením bylo, když větvička vykvetla do Štědrého dne. Pokud větvička vykvetla, tak to mohlo znamenat cokoli, pověry byly v tomto velmi rozmanité, od toho, že se dívka příštího roku vdá, až po záruku brzkého příchodu léta. Barborky se též měly brávat na půlnoční mši, kde dívky s barborkou měly zaručeně poznat všechny čarodějnice a za mládence, který by ji o ni dovedl připravit se měly vdát.
Na Štědrý večer se vždy připravovala zvláštní a sváteční jídla, ovšem dnešní unifikovanou vánoční stravu si pod tím rozhodně nepředstavujte.
Dle tradice mělo být na štědrovečerním stole devět (popř. sedm) chodů. Jídlo bylo skutečně rozmanité jedly se oplatky s medem (česnekem, šípkem…), různé kaše (prosná, krupicová, hrachová) – u slovanů velmi rozšířený způsob přípravy pokrmů – vařené a sušené ovoce, zasmažené polévky, houbové nákypy, jablečný závin a různé pečivo, ale suverénně nejrozšířenějším pokrmem byl houbový kuba. V bohatších domácnostech se jedl zajíc, vepřové řízky nebo různé ryby na připomenutí Krista. Kapr nebyl obvyklým jídlem, a když už byl na štědrý večer připravován, tak zásadně na modro. Před večeří a po večeři se vzpomínalo na mrtvé, kteří u večeře nemohou být. Pro mrtvé se dával pod stůl kus chleba, do okna hrneček medu a do rohů se házel hrách nebo jiné boby. Po večeři se neuklízelo nádobí, jen se přes něj přehrnul ubrus, aby si dušičky mohly vybrat. Zbytky po večeři se dávaly domácím zvířatům, zakopávaly k ovocným stromům a házely do studny. Vánoční pečivo se zdobilo křížem, nebo starými slovanskými motivy. Pečivo ve tvaru hospodářských zvířat se věšelo na chlév. Bystrému jistě neušlo, že cukroví ve tvaru domácích zvířat je běžné dodnes.
Se Štědrým večerem je spojeno také mnoho pověr a rituálů. Všichni jsme slyšeli o rozkrajování jablka, pouštění lodiček ze skořápek ořechů, házení střevícem, dávání šupiny do peněženky, nebo mince pod talíř atp. Upřímně musím říct, že jedinou pověrou, jíž jsem zažil, byla ta, že se nesmí vstávat od štědrovečerního stolu.
Předchozí část zde, následující zde.
Autor: Milan
Prameny:
Zíbert, Č: Hoj, ty Štědrý večere, Nakladatelství F. Šimáčka, 1910, Praha (elektronická podoba)
wikipedie.cz, RTM TV, Krajská knihovna Františka Bartoše, Rodná víra, Magazín ČTK, www.decin.cz, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, www.cdv.tul.cz.
