Opevnění hranic Československa v 30. letech 20. století

Poté, co se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, si muselo Československo klást otázku, jak se proti tomuto početně silnějšímu nepříteli účinně bránit (Frančík a kol. 2006, 10). Počítalo se s tím, že vpád Německa bude nečekaný, a bylo proto nutné zajistit, aby mírová armáda tento vpád co nejrychleji zbrzdila a dovolila státu klidně a účinně mobilizovat. Jediným logickým závěrem těchto událostí byla výstavba opevnění (Šrámek 1996, 22).
 

Opevnění mělo plnit tyto úkoly:

• Zajistit čas pro rozvinutí vlastní armády.
• Ochránit strategicky důležitá střediska státu.
• Zajistit vhodné prostory pro zásah polní armády.
• Získat čas pro mobilizaci a zásahu armád spojenců.

V roce 1934 bylo pevně rozhodnuto o výstavbě opevnění a vláda na něj vyčlenila 10 miliard korun. Ještě téhož roku odjela skupina odborníků do Francie, aby si prohlédla Maginotovu linii. Na podzim pak byl zahájen terénní výzkum do míst, kde se předpokládala výstavba opevnění (Šrámek 1996, 23).

V roce 1935 se dávají věci rychle do pohybu a 20. března 1935 byla ustanovena „Rada pro opevňování“ (Frančík a kol. 2006, 10), která navrhovala prostory nutné pro opevňování, jejich trasu a harmonogram stavby. Dále pak řídila a kontrolovala „Ředitelství opevňovacích prací“ (dále jen ŘOP) (Fidler-Sluka 2006, 550), které vzniklo taktéž 20. března 1935. ŘOP mělo za úkol stanovit přesný průběh linie opevnění, vypracovat technické směrnice a přímo řídit provedení plánů (Šrámek 1996, 24).

V rámci ŘOP byla pak utvořena ženijní skupinová velitelství (dále jen ŽSV), která byla určena pro výstavbu těžkého opevnění (Frančík a kol. 2006, 10). Tato ŽSV prováděla vyměřování v terénu a vybírala civilní stavební firmy pro stavbu těžkého stálého opevnění (dále jen TO), na které pak při stavbě dohlížela (Šrámek 1996, 24).

Výstavba lehkého stálého opevnění (dále jen LO) se od stavby TO lišila. Firmy budující objekty LO se také vybíraly konkurzem, a však na samotnou stavbu nedohlíželo ŽSV, ale jen zemská vojenská velitelství (dále jen ZVV) u starších objektů LO vz. 36 a ženijní velitelství jednotlivých sborů u nových objektů LO vz. 37. ŘOP tak chtělo do výstavby zapojit velitele, kteří měli LO při ohrožení státu hájit (Šrámek 1996, 24).

Na podzim roku 1935 byl na Ostravsku postaven první objekt TO a v roce 1936 se začaly objekty stavět na dalších místech Československa. V červenci toho samého roku započala stavba LO vz. 36, které byly odvozeny z objektu na Maginotově linii a do konce roku jich bylo postaveno na 850. Ne dlouho poté se však ukázaly objekty vz. 36 jako nevhodné a zastaralé. Proto Československá armáda zhotovila svůj vlastní objekt LO vzor 37. Nové objekty byly velmi variabilní a umožňovali rychlou výstavbu. To způsobilo, že na konci roku 1937 jich bylo postaveno na několik tisíc na většině důležitých příhraničních míst a kolem Prahy. V roce 1938 se pak mělo pokračovat na zesilování těchto míst a na tvorbě dalších obraných postavení. Po anšlusu Rakouska 12. března 1938 se však tyto plány pozměnily (Šrámek 1996, 25).

Anšlus způsobil obrovský tlak na opevnění jižní hranice s Rakouskem, a to i za cenu toho, že se výstavba v jiných obranných pásech zbrzdí. Dalším počinem bylo opuštění plánu na delší obranu západních Čech a armáda kladla důraz na opevnění jižní a severní hrance Čecha a Moravy. V západních Čechách to byl jen prostor postavení Chrastava – Liběchov – Ohře – Blšanka (Šrámek 1996, 25).

Budování obranných postavení pak přerušila Mnichovská dohoda v době, kdy bylo ve svém největším rozmachu. Ačkoliv nebylo dokončené, tak představovalo velkou překážku pro každého útočícího nepřítele. Zvláště lehké stálé opevnění se s menšími improvizacemi dalo okamžitě použít. Po technické stránce bylo nejlepší v Evropě a odborníky je považováno za vrchol meziválečného pevnostního stavitelství (Šrámek 1996, 26).

Autor:  Jaroslav Karas

Literatura:
Šrámek, P. : Československá armáda v roce 1938, Společnost přátel československého opevnění, Brno – Náchod, 1996.
Frančík, J. a kol.: Plzeňská čára, Pevnosti sv. 28, Ing. Jan Škoda – FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2006.
Fidler, J., Sluka, V.: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920 -1938. Libri, Praha, 2006.