Syn řemeslníka a podkrkonošského písmáka, narodil se v Miletíně 7. listopadu 1811. Po studiu na gymnasiu v Hradci Králové a filosofických a právnických studiích v Praze se stal právníkem. Seznámil se s Fr. Palackým D a zůstal jeho dobrým přítelem a pilným spolupracovníkem po celý život. R. 1837 přijal Erben místo u soudu; v soukromí se zabýval historií a národopisem. Když opustil soudní službu a začal pracovat v Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea, konal mnohé studijní cesty po českém venkově a registroval a zpracovával archívní materiály. S tím souvisela jeho pozdější vydavatelská činnost.
V revolučním roce 1848 byl stoupencem názorů Palackého; byl členem Národního výboru, účastníkem a jedním z organizátorů Slovanského sjezdu a v 1. 1848-49 pracoval jako redaktor liberálních Pražských novin.
Roku 1851 se stal archivářem města Prahy, r. 1855 působil jako redaktor časopisu Obzor a r. 1864 byl jmenován ředitelem pomocných úřadů pražských. Tím získal po dlouhé době existenční jistotu pro svou rodinu.
V šedesátých letech již ve veřejném životě nepracoval, r. 1867 se účastnil manifestační cesty do Moskvy. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze. Erbenova literární tvorba obsahuje složku básnickou, sběratelskou a vydavatelskou v oblasti historie a literární historie.
Východiskem jeho básnické činnosti je lidová tvorba, avšak ve zcela jiném smyslu než u Čelakovského. Erbenovy básně nejsou ohlasem ani formálním, ani ideovým, ale syntetizují lidové mravní názory do určitých tematických celků, ohraničených obecně lidskými životními situacemi. Jsou to například vztahy mezi matkou a dítětem, problematika viny a trestu, pocit samoty a opuštěnosti apod. Jeho poselství dnešku je aktuální právě pro zobecnění lidských situací, jimž věnuje pozornost. Jejich řešení v Erbenově poezii je založeno na principech vyplývajících z básníkova přesvědčení o přísných a nezměnitelných a na lidech nezávislých zákonitostech, jimiž se řídí vesmír. Od Máchy se liší tím, že pokládá již za překonané období, „kdy oblibováno sobě v obrazích temných, hrůzných, hrobových, bez vyššího směru“.
Pro zobrazení věčných lidských konfliktů mu nejlépe vyhovovala forma balady, v níž úspornost popisných složek umožňuje básníkovi zpravidla dialogem mezi postavami pregnantně vyjádřit ústřední ideu. Přitom epický charakter básní tvoří schůdnou cestu pro zachycení vývoje konfliktu a zrání myšlenky. Jeho tvůrčí metoda se blíží metodě Máchově tím, že v jazykových výrazových prostředcích nepůsobí originálností a neobvyklostí svého slovníku, ale osobitostí stylu, těžícího jednak z celého předcházejícího básnického vývoje, jednak z těch oblastí lidového jazyka, v nichž ideová koncentrace dosahuje svého vrcholu: v lidových rčeních, v expresívních vazbách apod. Erbenovy verše jsou hudební a využívají hojně zvukomalby.
Tím vším jsou jeho básně typicky české, v jejich ideové hloubce můžeme najít kořeny, které je spojují s úvahami nejlepších duchů národní kultury o základních otázkách života a smrti jedince i národa, v minulosti, v básníkově době a kdykoli v budoucnosti. Tento charakter má jediná Erbenova básnická sbírka Kytice z pověstí národních.
Kromě úvodní básně obsahuje dvanáct balad, které vznikaly postupně v letech čtyřicátých a zejména v letech 1851-52; některé z nich byly před vydáním sbírky uveřejněny v časopisech. Kytice v pozdějších dobách měla vliv nejen na básníky (Neruda , Bezruč , Wolker aj.), ale inspirovala i hudebníky (např. Dvořáka, Fibicha) a výtvarné umělce, zvláště malíře.
Plody národopisné a sběratelské činnosti Erbenovy jsou soustředěny v několika souborech. Jsou to zejména Písně národní v Čechách, které po podstatném rozšíření o další nasbíraný materiál vyšly jako Prostonárodní české písně a říkadla. Kromě toho pořádal Erben soubory národních bájí, pověstí a pohádek, a to nejen českých (např. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních). Vedle sbírání lidových pohádek pracoval Erben i na pohádkách umělých v duchu lidové tvorby. Snažil se však najít společné mytologické rysy jednotlivých námětů (boj dobra se zlem, víra ve spravedlnost, otázka viny a trestu apod.). Uvědomil si, že i systém prostředků, které vytvářejí umělecký obraz v pohádce, má stabilní prvky (konstrukce, zápletky, překážky a zkoušky, které musí hrdina překonávat, systém jejich opakování, úvodní a závěrečné formule apod.). Tím opouštěl vypravovanou podobu jednotlivých pohádek a tradic a vytvořil pohádku jako útvar celonárodního významu a jakousi „ideální“ tradici, v níž jednotlivé mýty se skládaly v mýtus celonárodní.
Tak například srovnáním jednotlivých rozvojových variant pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vzniklo zpodobení slunečního mýtu (boje a činy hrdinů symbolizují boj slunce a zimy). Tímto způsobem hodlal Erben zpracovat celé slovanské bájesloví, byl to však úkol pro jedince nezvládnutelný. Vznikly jen dílčí studie O dvojici a trojici v bájesloví slovanském a Slovanské báje o stvoření světa. V mnohém se tato Erbenova činnost, zejména zpočátku, stýkala s činností B. Němcové D . Jako vydavatel památek staré české literatury pořídil Erben edice některých děl jednotlivých autorů (Hus , Štítný , Komenský aj.) a vydal II. díl Výboru ze starší české literatury (obsahuje zejména husitskou a humanistickou literaturu). I. díl vyšel 1845 přičiněním J. Jungmanna . Celé generace historiků 19. a 20. století vděčí Erbenovi za vydání díla Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, které zahájilo ediční řadu historických dokumentů a listin. Regesta (= výtahy z listin) zaznamenávají a zpracovávají přes 1350 dokumentů z období od r. 600 do r. 1253. Erben odbornou historickou literaturu také překládal, např. Nestorův letopis ruský (1867), Dva zpěvy staroruské, totiž: O výpravě Igorově a Zadonštinu (1869) aj.
Díla:
Poezie: Kytice z pověstí národních (1853, 1861 2. rozšířené vydání, potom velmi často) Folklór: Písně národní v Čechách (3 sv., 1842-1845), Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) Vědecké práce: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), O dvojici a trojici v bájesloví slovanském (1857), Výbor ze starší české literatury II (1856-1868), Slovanské báje o stvoření světa (1866)
Zdroj: www.svet-literatury.wz.cz
