Kalendárium: 26. prosince 1742 – kapitulace francouzské armády v Praze

Kapituloval zbytek francouzské posádky v Praze pod velením generála Cheverta, který předtím Prahu dobyl. Téhož dne dorazila do Chebu ustupující hlavní část francouzské armády pod vedením maršála Belle-Isle, po desetidenním pochodu za krutých mrazů a velkých ztrát ve směru Praha-Rakovník-Toužim-Kynžvart. V Praze zůstali pouze nemocní a ranění vojáci v počtu asi 2 tisíc. Rakouská vojska poté do vyhladovělé Prahy vstoupila 2. ledna 1743. Čechy rovněž musela opustit bavorská vojska, čímž také skončila vláda Karla III. (Karla Albrechta) jako českého krále, který svou moc uplatňoval pouze v západní části země a v okolí Prahy, a to ještě za finanční a vojenské pomoci Francie. Tím prakticky skončila první slezská válka.

První slezská válka

Vzápětí po smrti Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Turky a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Molvic. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Velká Británie, Rusko, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruska patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolsko, dále Švédsko a kolínský kurfiřt.

V létě 1741 vpadla do Horního Rakouska a posléze do Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 byl bavorský kurfiřt českými stavy provolán králem. Tento vývoj přiměl Sasko ke změně dosavadní koalice. Tamějšímu kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, jež měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousky. Karel Albrecht byl v lednu 1742 skutečně zvolen císařem a korunován svým bratrem kurfiřtem a arcibiskupem kolínským. Touto dobou však už habsburské armády povolané narychlo z Uher a z Itálie vstupovaly do Mnichova, sídla nově korunovaného císaře. Ten požádal o pomoc svého pruského spojence Friedricha II., který vytáhl přímo proti Vídni. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztrácela Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Příměří s Pruskem umožnilo habsburským armádám s přestávkami více než dvouletou okupaci Bavorska, rodové državy římského císaře Karla VII. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Zdroj: www.libri.cz, Wikipedie