Vojenské obsazování Slovenska začalo od moravských hranic dne 1.listopadu 1918, kdy dorazil do Holiče z Hodonína asistenční oddíl bývalého střeleckého (zeměbraneckého) pluku 25 pod velením nadporučíka Augustina Ripky. 2.listopadu dosáhl Malacek a setrval tam i přes protesty maďarské vlády a pokusy maďarského vojska vytlačit jeho oddíl z Malacek násilím.
6.listopadu dostal posilu z Českých Budějovic (100 mužů s 2 kulomety od pěšího pluku 101) a obsadil 8.prosince Zohor a Devínske Jezero. Když Maďaři s pokusy naše vojsko vytlačit neuspěli, ujednali se slovenským zástupcem Dr. Ivanem Dérerem demarkační čáru severně od Bratislavy; ta pozbyla platnost až koncem roku 1918 útokem italských legionářů na Bratislavu.
Zatím docházely na Slovensko další jednotky sestavené z dobrovolníků v Praze, v dalších místech Čech a Moravy. První dobrovolnický prapor z Prahy (setník Římek) obsadil 9.listopadu Trenčín a potom i střední Pováží, další síly obsadily 12.listopadu Žilinu a Vrútky, za tři dny však byly vytlačeny. Během listopadu a prosince našich vojsk postupně přibývalo, jejich rozložením na slovenském území a udržováním pořádku však postup ustal.
Obsazování řídilo “velitelství čs. vojsk na Slovensku”, zřízené 10.listopadu v čele s generálem Štikou. Mělo své stanoviště v Uherském Hradišti, kde 26.listopadu převzal velení plukovník Schöbl. Měl k dispozici dvě skupiny sil: tak zvanou holičskou (pplk. Verich, velitelství v Holiči) a trenčínskou (pplk. Šembera, velitelství v Trenčíně). V prvních dnech prosince byl na základě rozkazu vrchního velitelství v Praze (generál Diviš) a s ohledem na příchod legionářského sboru z Itálie (určeného k obsazení demarkační čáry) zahájen postup k údolí Nitry a podniknuta akce na Žilinu.
Do 12. prosince se utvořily na západ od čáry Nitra – Topoľčany – Preividza – Turč. S. Martin – Čadca dvě skupiny našich sil: I.skupina (západní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov – Sereď, II.skupina (východní) pod pplk. Šemberou.
Plk. Schöbl se rozhodl použít volných sil obou skupin k obsazení horního Pováží. Na západním Slovensku zůstal s částí sil pplk. Šembera, volné zálohy (pět praporů, jedna baterie, jedna eskadrona a obrněný vlak) se přesunuly pod velením pplk. Hrbenského na východ ve dnech 14. a 15. prosince až do Popradu. Odtud prováděl obsazování nejen Pováží, ale i spišské stolice; ze které bylo vytlačeno polské vojsko, které tam vniklo začátkem prosince (bylo to první střetnutí s polským vojskem, které pak pokračovalo boji o Těšínsko). 16 prosince se přestěhoval plk. Schöbl z Uherského Hradiště do Žiliny, kde už působila od 11. prosince Slovenská vláda.
23.prosince byla naše vojska posílena příchodem 30.střeleckého pluku pod velením pplk. Berana a byl zahájen postup na Košice. Maďaři, kteří se postavili u Margecan na odpor, byli rozprášeni a zanechali na místě značné množství válečného materiálu. Naše vojska obsadila vzápětí Košice a Prešov.
Mezitím se vrátil do vlasti italský armádní sbor o dvou divizích (6. a 7.) pod velením generála Picciona, který byl jmenován vrchním velitelem se stanovištěm v Kroměříži. Dosavadní “velitelství čs. vojsk na Slovensku” se stalo “skupinovým velitelstvím plk. Schöbla” a přemístilo své stanoviště z Žiliny do Košic 1.ledna 1919.
Hlavní úlohou italského legionářského sboru bylo obsadit demarkační čáru, kterou ministr zahraniční československé vlády Edvard Beneš smluvil v Paříži a která měla tvořit prozatímní slovensko-maďarské hranice, než budou mírovou konferencí stanoveny definitivní hranice. Demarkační čára, stanovená válečnou radou 25.listopadu 1918, šla od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích.
Severní Slovensko na sever od čáry probíhající jižně od Dev. Nové Vsi, jižně od Pezinoku, přes Sereď, N. Baňu, Ban. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu měla obsadit Schöblova skupina s domácím vojskem. Generál Piccione rozdělil demarkační čáru na dva úseky. Západní úsek, který sahal od řeky Moravy po Ožďany, obsadila 7.legionářská divize (gen. Boriani), východní úsek pak 6.legionářská divize (gen. Rossi).
Obsazení první demarkační čáry bylo provedeno do konce ledna 1919 téměř bez boje, jen Bratislavu bylo nutno dobývat ve dnech 30.prosince 1918 až 2.ledna 1919. Lučenec byl obsazen už 3.ledna asistenční rotou pěšího pluku 30 pod velením nadporučíka Josefa Ejema. Zdálo se, že se Maďaři nepostaví na odpor našemu postupu na první demarkační čáru, která byla oznámena maďarské vládě v Budapešti zástupcem Dohody pplk. Vyxem.
Generál Piccione však nepovažoval tuto demarkační čáru z vojenského hlediska za výhodnou, protože podél Ipľu mohly jednotky udržovat s obtížemi příčné spojení; tato hranice by pro Slovensko byla navíc strategicky, hospodářsky i dopravně nevýhodná. Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely pálank, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke a Rapovce s železnicí podél řeky Ipľu. Uvědomil o svém úmyslu maďarskou vládu, nečekal ale na její odpověď a nařídil postup posádek na 16.leden 1919. Maďaři nesouhlasili s novou demarkační čarou a došlo ke střetům zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz české vlády stáhl gen. Piccione svá vojska na původní demarkační čáru (nová linie byla stanovena na naši žádost Dohodou až 19. dubna 1919).
Mezitím bylo obsazeno i severní Slovensko a nótou čs.vlády bylo oznámeno maďarské vládě, že čs.stát na územích, které vojensky obsadil, má právo absolutní státní suverenity. Osvobozování Slovenska bylo dokončeno 20. ledna 1919. To ještě nebyl konečný mír, o zásadní revizi hranic a o obnovu „velkého Uherska“ se Maďaři pokusili ještě v dubnu – červnu 1919.
Zdroj: www.minimuzeum.com
